Den před výměnou jednoho z členů vlády vyšly do ulic českých měst tisíce lidí – tedy předtím, než dotyčná v novém úřadě stačila učinit vůbec jediný krok. Demonstrace podpořili i mnozí z těch, kteří jinak hlas ulice zrovna nemusejí. A korunu všemu tomu dala přítomnost bývalého premiéra, který hlavního strůjce kritizované vládní výměny sám kdysi strpěl ve svém kabinetu i s jeho kauzami. Jenže žijeme ve zvláštní politické době, a dějí se tedy i zvláštní věci.
Pro liberální, zastupitelskou demokracii není dobré, když je vláda pod tlakem demonstrantů, na něž bývají navíc často nabalené různé vlivové skupiny, či autorů petic. Lidé mají rozhodovat především ve volbách. Navíc, když se jak vláda (počítejme do ní i komunisty, byť v ní nesedí) a stejně tak prezident (za jehož člověka je Marie Benešová považována) opírají o většinu národa. Můžeme říkat „bohužel“, jejich kroky se někomu nemusí líbit, ale měly by se respektovat.
Jenže tyto kroky stále více vybočují z toho, co je normální a přípustné. Je to samozřejmě subjektivní hodnocení, ale vychází se srovnáním jak se zavedenými demokraciemi západního typu, tak s naším polistopadovým vývojem. Výmluvný je už sám fakt, že současným premiérem je trestně stíhaný člověk, který v době hrozící obžaloby vymění ministra spravedlnosti, navíc za problematickou osobu.
Jedním z řešení přitom v rámci širší vládní rošády mohlo být například přenechání tohoto postu koaličnímu partnerovi (někdejší angažmá Marie Benešové v ČSSD se už dnes počítat nedá). Jenže to by Andrej Babiš nesměl být Andrejem Babišem.
Je tedy pochopitelné, že lidi se bouří. A kdo chce, má právo demonstrovat v ulicích (ale stejně jako okamurovci, jen tak mimochodem). Vláda by nebyla pod tlakem ulice ani petentů, kdyby její předseda nedělal takové personální kroky. I on má na ně samozřejmě právo, ale nemůže se pak divit reakcím.
A přítomnost Bohuslava Sobotky v davu demonstrujících? Tedy muže, který Andreje Babiše navzdory všem úskalím vzal do kabinetu a pak ho jeho pozdním vyhazovem spíš už jen nasměroval k volebnímu triumfu? „To jsou paradoxy, to vám teda řeknu,“ dá se k tomu snad jen dodat citací z Havlovy hry Audience.
