Green Deal na křižovatce: Spojené státy jako ekologický černý pasažér Evropu zabolí
Green Deal a obnovitelné zdroje energie obecně mají před sebou novou a velkou výzvu. Když už to vypadalo, že ve světě panuje shoda ohledně jejich užitečnosti a smysluplnosti, usedl do Bílého domu prezident, který je k nim mnohem rezervovanější a na své lásce k fosilnímu byznysu postavil významnou část své kampaně. Donald Trump v tomto směru zcela jistě rozčeří vody, což už dnes ostatně vidíme na domácí veřejné debatě. V ní jsou čím dál více slyšet klimatičtí skeptici, kteří se sami vidí spíše jako energetičtí pragmatici. Jejich častým argumentem je údajná naivita Evropské unie, která se jako pionýr vydala neznámou a ve finále slepou uličkou, na níž dnes navíc zůstala osamocena. Jak ale hovoří data a kontext?
K dubnu 2024 pocházelo 89 procent světových emisí oxidu uhličitého ze států, které k uhlíkové neutralitě směřují. Číslo vychází ze šetření českého think tanku Fakta o Klimatu. Ten za státy směřující k uhlíkové neutralitě považuje ty země, které mají závazky splněné, ukotvené v zákoně, ve strategickém dokumentu, ve formě deklarace, nebo země, které s neutralitou počítají alespoň ve fázi návrhu. „Kdybychom vynechali státy, jejichž závazky jsou zatím jen ve fázi návrhu nebo diskuze, došlo by ke snížení pokrytých emisí na 85 procent světových emisí,“ říká zakladatel a ředitel think-tanku Ondráš Přibyla.
Ohledně pojmu uhlíková neutralita, nebo též stavu „net-zero“, tedy „čistá nula“ může panovat trochu zmatek. V zásadě jde ale o pojmenování situace, kdy se konkrétnímu subjektu, v tomto případě státu, daří odstraňovat z atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako do ovzduší vypouštět. Podle Pařížské dohody je třeba uhlíkové neutrality dosáhnout do roku 2050, pokud je cílem udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 stupně Celsia.
Realita je jiná
Nechme klimatickou teorii stranou, zvlášť když se strategické plány od reality často podstatně liší. I Přibyla připouští, že podobné deklarace jsou sice dobrým základním kamenem, je ale třeba brát v potaz, že čísla na papíře nikoho nic nestojí ani nebolí. Ve finále je proto třeba sledovat, jak se jednotlivé státy chovají dnes, jaké mají energetické, hospodářské a environmentální zázemí a z toho lze odvozovat jejich skutečné potřeby a zájmy a také realistický přístup k dekarbonizaci.
VIDEO: Povinné zálohování petek se nestihne podle plánu, přiznal poprvé ministr Petr Hladík ve FLOW
David Hone, interní poradce energetické společnosti Shell pro klimatické změny, ve své prezentaci z roku 2023 rozdělil státy do čtyř kategorií. Platné jsou očividně dodnes. První skupinu států označil za „zelené snílky“ a zařadil do ní právě Evropu. Skupina zemí tohoto kontinentu je relativně odolná vůči cenové volatilitě na trzích, jejich skutečným problémem je však závislost na dovozu energií, a to často od zemí, které rozhodně nelze vnímat jako geopolitické spojence. Závislost na Rusku se jí sice od vypuknutí ukrajinské války podařilo snížit, agresivního partnera ale nahradila jen dalšími autoritářskými státy jako je Katar nebo například Ázerbájdžán. „Logickou reakcí je snaha o co nejrychlejší odklon od ropy a plynu, nebo alespoň razantní snížení potřeby těchto energetických zdrojů,“ vysvětluje Hone.
Regiony bohaté na nerostné suroviny
Další skupinou jsou regiony bohaté na nerostné suroviny, jako je Severní Amerika či Blízký východ. Zemím z této oblasti nehrozí výpadek dodávek energie, ale zase jsou velmi náchylné na cenové výkyvy. Tato nejistota má následně velké dopady do státních politik všech těchto zemí a ty jsou ve výsledku na rozmarech energetických trhů podobně závislé jako ostatní, respektive rozhodně více, než by si přály.
„Je možné, že v krátkém období tato skupina států bude zvyšovat produkci ropy a plynu, zároveň si ale moc dobře uvědomují, že v dlouhém období globální energetický systém potřebuje změnu. Proto kladou velký důraz na inovace a snaží se najít a komercializovat technologie, které by tu změnu umožnily,“ myslí si Hone.
Typickým příkladem tohoto přístupu je Saúdská Arábie, jejíž státní investiční fond se loni rozhodl podpořit produkci zeleného vodíku deseti miliardami dolarů, v přepočtu zhruba 243 miliardami korun. Bez znalosti kontextu možná překvapivý krok. Ale dává to smysl. Podobně se chová i na ropu a zemní plyn bohaté Norsko, které patří k lídrům v oblasti elektromobility. Tyto země se zkrátka snaží diverzifikovat své hospodářství a snížit svou závislost na jednom oboru.
A co Čína?
Samostatnou kapitolou je Čína, která není ohrožena ani volatilitou ani nejistými dodávkami, protože sama má velké zásoby uhlí. A přitom právě Čína je největším investorem do „zelené energetiky a dopravy“ – nejspíš i proto, že si moderní technologie vybrala jako součást strategie, jak Západ nejen dohnat, ale především předehnat.
Zbytek zemí jsou takzvaní surfaři na vlně momentálních nálad. „Nebuďte překvapeni, pokud surfaři překotně mění své spojence,“ říká Hone, podle něhož tyto státy kvůli velké závislosti na tržním sentimentu a externích dodávkách nemají moc na vybranou.
V praxi tak lze pozorovat, že jeden den bude Indie vykupovat zlevněnou ruskou ropu a druhý den se Spojenými státy prohlubuje spolupráci ohledně urychlení rozvoje moderních zelených technologií. Surfařských států přitom není málo, početně se řadí k největší skupině, protože do ní spadají i rozvíjející se státy. Trumpova protiklimatická rétorika tak skutečně může mít globální dopady, protože může podstatně ovlivnit chování surfařů.
Rozdělení zemí do archetypálních skupin je zjednodušující, do rozhodování států se promítá celá řada dalších proměnných, jako jsou například potenciální rizika spojená s klimatickými změnami nebo dosažená životní úroveň. Představují ale sondu do podhoubí uvažování jednotlivých států, která při pozorování chování jednotlivých zemí dokáže obstát.
Utrhla se Evropa ze řetězu?
U životní úrovně se ještě na chvíli zastavme. V úvodu zmínění energetičtí realisté v debatě o Green Dealu často používají jeden častý argument – „Evropa se v dekarbonizační snaze utrhla ze řetězu a jako jediná si obřími výdaji na ekologizaci podvazuje výkonnost ekonomiky“. A to přestože její podíl na světových emisích oxidu uhličitého dosahuje pouhých zhruba sedmi procent. Hlavním viníkem je podle nich Čína a Indie, které se nezdráhají výrobu elektřiny z uhlí dokonce zvyšovat.
S první částí se dá částečně souhlasit, byť nesmíme zapomínat, že díky ranější a rychlejší industrializaci Evropa do atmosféry kumulativně vypustila mnohonásobně víc skleníkových plynů než oba tyto nejlidnatější státy dohromady.
Označovat za viníky rychle se rozvíjející a lidnaté státy jako Čínu nebo Indii, je však přinejmenším nespravedlivé. Jejich HDP na hlavu totiž stále představuje jen zlomek hodnot, kterými disponují nejbohatší západní země. Například Indie v roce 2022 vypustila do ovzduší přibližně osmkrát méně emisí na hlavu než nejbohatší ekonomika světa, Spojené státy. Vyplývá to z poslední zveřejněné mezinárodní databáze emisí EDGAR (Emissions Database for Global Atmospheric Research), kterou zpracovává Evropská komise.
Čína se v emisích na hlavu řadí takřka přesně mezi tyto dvě země, a byť je špinavější než evropská sedmadvacítka, meziročně si oproti předchozímu roku kvůli pandemii mírně polepšila. Emise v následujících letech sice dále rostly, jejich růst se ale postupně zplošťuje.
Čína postavila víc solárů než Německo
Komunistická Čína, které každoročně roste spotřeba elektřiny, už dokonce loni v létě předčasně splnila svůj cíl vybudovat do roku 2030 1200 gigawattů výkonu obnovitelných zdrojů. Za první tři kvartály loni postavila víc solárního výkonu než Německo za celou svou dobu své existence. A rychlá expanze obnovitelných zdrojů bude v zemi draka pokračovat. Lauri Myllyvirta, vedoucí analytik CREA (Centre for Research on Energy and Clean Air) se domnívá, že by růst kapacit tamních čistých zdrojů mohl ještě zrychlit, protože se Číňané snaží velké větrné a solární projekty připojit do konce tohoto roku, kdy končí 14. pětileté plánovací období.
Po započtení jaderné energetiky dnes Čína vyrábí 35 procent elektřiny z čisté energie, to je jen o pět procentních bodů méně než nejbohatší Spojené státy nebo třeba Austrálie. U Evropy je to sice 60 procent, ale třeba Japonsko zatím s čistou energií nedosáhlo ani na třetinu.
Mluvčí tamní vlády Guo Jiakun navíc řekl, že čínské odhodlání v boji proti klimatu nezeslábne ani po chystaném odstoupení Donalda Trumpa od Pařížské dohody. Černými pasažéry se tak pomalu stávají spíše Spojené státy, které v dekarbonizačním úsilí z pohledu výkonnosti své ekonomiky zatím zaostávají.
Obnovitelná energie je drahá
Jejich rezistenci vůči obnovitelným zdrojům však nelze považovat za bezobsažný truc. Obnovitelná energie a celý dekarbonizační proces jsou objektivně drahé. Není spojený jen s výstavbou neustále se zlevňujících zelených technologií, ale také s mohutnými investicemi do posílení infrastruktury nebo nutné digitalizace energetiky, kterou si decentralizace zdrojů žádá. Ruku v ruce s tím jde uzavírání jednak starších elektráren, které by mohly nadále fungovat, a jednak těžebních lokalit, které dávají práci velké části regionu.
Závěr je jednoduchý: v případě, že stát na fosilní energetiku neuvaluje dodatečné náklady, není nic levnějšího než pálení domácího plynu nebo uhlí. Levné energie jsou pak zase zdrojem prosperity, na což ve své loňské zprávě upozornil i bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi.
„V prosinci 2023 byl plyn na americkém uzlu Henry Hub čtyřikrát levnější než v Evropě a i po započtení nákladů na přepravu zůstal o polovinu levnější,“ vzpomíná Draghi. Dnes na tom Evropa není o moc lépe. Levný plyn přitom Američanům tlačí dolů i cenu elektřiny a snižuje výrobní náklady celého průmyslu.
Optimisté věří, že kapitálová náročnost „zelené energetiky“, včetně veřejných nákladů na dříve nainstalované zdroje, bude časem klesat. Argumentují tím, že Evropa v tomto ohledu začala s investicemi brzy a podpora pro nejstarší a nejdražší zdroje v nejbližších letech vyprší. Jenže, zda k tomu skutečně dojde a kde se pak ustálí rovnovážná cena evropských energií, není jasné.
Rozvoj zelené energetiky je pro Evropu bezpochyby správná strategie a mohutný pokles cen solárních a větrných je obrovským úspěchem. Současně ale platí, že pokud Spojené státy svůj přístup k dekarbonizaci nezmění, nebo se naopak ještě více uzamknou ve své emisně intenzivní energetice, Evropu to kvůli nízké konkurenceschopnosti bude bolet čím dál víc. Logickou otázkou pak je, jak dlouho si Evropa „zelené snění“ bude moci dovolit. Surfaři totiž čekají na každou další novou vlnu.
