Jen ať škrtají, ale ne v mé peněžence. Zázračné řešení bez dopadů ale nemáme

Nikdo nechce škrty ve vlastní peněžence

Nikdo nechce škrty ve vlastní peněžence Zdroj: Veronika Kolářová, E15

Bylo úplně jasné, že se to stane. Když jsme s kolegou z Národní ekonomické rady vlády Alešem Rodem na tiskové konferenci k vládnímu balíčku mluvili o obecných otázkách fiskální konsolidace, v prezentaci jsme měli jeden bod s tajemnou zkratkou NIMW. Vymyslel ji kolega a líbila se nám oběma natolik, že tam zůstala. Nejenže se nám líbila, ale vedle všech velkých makroekonomických výhledů jsme ji považovali za stejně důležitou. Jasné totiž bylo, že veřejnost by moc ráda škrtala ve veřejných financích, ale pouze v těch, které se dotýkají ostatních.

Pod zkratkou NIMW se skrývala slova not in my wallet, tedy „ne v mé peněžence“, a jde o variantu akademicky hojně používané zkratky NIMBY. Ta se používá nejčastěji u zástavby, kdy lidé obecně rádi mluví o tom, jak vhodné by bylo co nejvíc stavět, ale jen do té chvíle, než jim chce někdo postavit něco nového pod okny, respektive prakticky na jejich dvorku. I proto not in my backyard, tedy „ne na mém dvorku“.

Je to problém typicky známý z modelování veřejných statků. Všichni bychom byli rádi, pokud by veřejný statek vznikl a asi bychom na něj i přispěli, ale úplně ze všeho nejlepší by bylo, kdyby se na něj složili ostatní a já byl jen černým pasažérem.

Ministr financí Zbyněk Stanjura v rozhovoru o konsolidačním balíčku:

Video placeholde
Rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou • E15

Analogické je to u škrtů ve veřejných financích. Rádi bychom nějaké škrty viděli, ostatně tak i dopadly volby, a proto má současná koalice tak silný mandát. V ideálním případě ale ať se škrtá tam, kde se mě to nedotkne. Tam, kde to nezasáhne moji peněženku.

Je to podobné, jako když někteří liberálové mluví o tom, co vše by dokázal zajistit stát. Vlastně by se dalo privatizovat prakticky všechno – až na jedno jediné odvětví, a tím je právě to, kde daný člověk pracuje. „Mé odvětví je specifické,“ můžeme z jejich úst zaslechnout. Klidně privatizujte cokoli, ale na železnici to nejde. Učitelé si často dovedou představit klidně i privatizované železnice, ve školách by to ale dle nich určitě nešlo. Všichni tak ukazují prstem na ostatní. „Ne v mém odvětví“ by mohla být klidně další zkratka.

Stejně jako u veřejných statků je i zde stát typickým učebnicovým řešením toho, že by nikdo nechtěl škrtat u sebe, přestože všichni škrtat chtějí. Kdybychom to měli nechat na každém z nás, nikdy se nic nestane. Všichni bychom následovali NIMW a stát by se jen zvětšoval. Což samozřejmě někdo může chtít, ale výsledky posledních voleb ukazují na poptávku po úplném opaku.

K tomu všemu vypadají námitky proti škrtům „v mé peněžence“ zpravidla rozumně. Tím hlavním je, že jde o málo peněz. Hledáme 300 miliard a tady jsou škrty jen za 100 milio­nů? To je třetina promile našeho problému. Spousty lidí to poškodí a nic velkého se nezíská. Jenže to nakonec znamená, že nic nenajdeme, protože tady žádná velká částka ke škrtnutí není, pokud tedy někdo nechce rušit důchody anebo státní školství. Vše ostatní jsou prakticky drobné. Nejde se odvolat ani na to, že ty peníze něco dělají. Prakticky nikdy nejsou úplně vyhozené.

Ukazuje se, jak moc věříme na magická řešení. Doufáme, že tolik skloňované zeštíhlování státu se stane zázrakem. Že najdeme nějaký zbytečný úřad, na kterém pracuje půl milionu průměrně placených úředníků, které nikdo nepotřebuje. Stačilo by je vyhodit, nikoho by to nebolelo, maximálně ty úředníky, a všichni bychom ušetřili. Mimochodem, tolik státních zaměstnanců včetně učitelů, policistů či vojáků máme. A kdybychom neměli, tak se řádově zbavíme zhruba našeho strukturálního schodku. Pořád bychom měli nejspíš veřejné finance v minusu.