Bylo to jako příjemný letní románek a rozptýlení koketující s čímsi étericky křehkým, výjimečným, slibujícím za lehké vůně trochu omaštěného chleba věčnou budoucnost plnou přímo do úst létajících pečených holubů. A stejně jako každý letní románek tradičně v posledních srpnových dnech dospívá do fáze vystřízlivění po střetu s tvrdou realitou, i sen o supravodivosti materiálu LK-99 se rozplynul jako pára nad hrncem.
Informaci, že mytický supravodič při pokojové teplotě lidstvo zatím opravdu asi nemá, samozřejmě nejde odkázat na jeden jasný a stoprocentně spolehlivý zdroj – jde spíše o velmi širokou mozaiku důležitých dílčích zjištění a měření, kterými vědci postupně zahlcují sociální sítě, hlavně pak bývalý Twitter – a samozřejmě preprintové servery typu GitHub či ArXiv. Nezávislý pozorovatel (čti střídmě skeptický nevědec s lehkou empatií pro futuristické báchorky) si nicméně může z celé této letní taškařice vzít hned několik ponaučení. Já se zde soustředím hlavně na dvě, podle mě nejdůležitější a tak trochu spolu související.
Bylo to několik hektických týdnů, kdy hlavně zpočátku chodily z laboratoří napříč světem až neuvěřitelné zprávy: „LK-99 opravdu vykazuje supravodivé vlastnosti při pokojové teplotě,“ „LK-99 teoreticky může vykazovat supravodivost při pokojové teplotě“, „námi vyrobený vzorek LK-99 vykazuje známky supravodivé levitace“, „nedaří se nám vlastnosti LK-99 replikovat“, „výroba LK-99 je nepříliš jasně definovaná, což vede k nekonzistentním vlastnostemrůzných várek materiálů“…
Na Twitteru, teď už vlastně X, bylo možné sledovat hned několik živých přenosů ve stylu slow TV z mnohahodinové výroby LK-99, nemluvě o záplavě nabubřelých tvrzení o tom, že „tu máme revoluci“. Akcie dodavatelů některých základních materiálů potřebných pro výrobu LK-99 v polovodičovém byznysu stoupaly o desítky procent (byť samozřejmě žádná spojitost „nebyla prokázána“) a o životě vynálezců Lee Sukbaeho a Kima Ji-Hoona dokonce vznikla celkem zajímavá fan fikce inspirovaná patrně víceméně pravdivou trivií.
To je první postřeh: Bylo to úžasné, byla to věda v přímém přenosu, výsledky experimentů se takřka v reálném čase dostávaly do pařátů kdejakému kecálkovi na internetu – včetně mě –, a byť jsme mohli zírat na nejrůznější grafy plné teček reprezentujících výsledky měření, málokdo jim skutečně rozuměl. Proces rigorózního testování byl kompartmentalizován do série tweetů a zaneřáděn komentáři kdekoho, z nichž si každý mohl vzít, co se mu líbilo. A nejlepší samozřejmě bylo to lákavé vykreslení, že „budeme mít nové generace magnetických rezonancí“, že „se brzo začnou tahat nové bezeztrátové dráty pro vedení elektřiny“ a podobně.
Vždy tam bylo varování, že jde o nerešeršovanou, nerecenzovanou studii, že je to „research in progress“ a že se vše může rychle změnit. To se nakonec také vlastně stalo. Dokud ale nevyjde nějaké „konsenzuální rozhodnutí“, je stále dobré být vůči těmto vyvracejícím tvrzením skeptický, abychom si rozuměli. Pointa je ale trochu jinde: to, co zde chci zdůraznit, je otázka, zda to vědě jako takové prospělo, či ne. Obzvláště v kontextu krize důvěry ve vědu po dvou a půl letech, kdy se veřejným prostorem máchala dílčí poznání o covidové pandemii, virologii a lidském imunitním systému obecně.
Bylo uspěchané vydání – pravda – nadějně vypadajícího objevu i se všemi takřka telenovelovými okolnostmi vědě prospěšné? Ano, protože jsme mohli být svědky toho skvělého, výše popsaného „živého přenosu“, ale i ne. Přitáhlo totiž zájem veřejnosti – naneštěstí velmi široký. Veřejnosti to mohlo potvrdit, že „vědátorům se nedá věřit, protože pořád jen mění svá tvrzení, chtějí jen brát peníze za sezení v laboratoři a jednou je za to mohou vylosovat na udělení Nobelovky. (Dovolil jsem si to vzít hodně zkratkou, ale určitě si rozumíme.)
A zadruhé uvědomíme-li si, že přesně od toho tu ti vědci vlastně jsou a „platíme si je“ (ať už z veřejných, nebo soukromých rozpočtů) – aby prověřovali, zjišťovali, vyvraceli a objevovali a posouvali „nás“ někam vstříc té zářné budoucnosti –, tak příběh LK-99 skvěle ukazuje, jak silná je globální komunita v cestě za poznáním a že se v delším chodu nenechá ošálit mylnými zjištěními, učiněnými ať už v dobré víře, či nikoli, a že věda je, dovolím si možná být až přehnaně optimistický, jedním z mála posledních oborů, v nichž platí to otřepané tvrzení z české prezidentské standarty: pravda vítězí.
A co bude s LK-99? Vědci proces jeho výroby prověří, zjistí, zda mu byly supravodivé vlastnosti přirozené, nebo zda vznikly jako vedlejší efekt nečistot či nedokonalé výroby. A život půjde dál, než se třeba příští léto objeví nový „pokojový“ supravodič.
