Komentář Bohumila Pečinky: Tři pohledy na Kliniku

Klinika

Klinika Zdroj: čtk

Exekutoři včera neúspěšně vyklízeli Autonomní sociální centrum Klinika na Žižkově. Objekt obsadila skupina aktivistů, čímž zpočátku chtěla upozornit na nepoužívaný objekt ve vlastnictví státu. První rok se jim dokonce podařilo získat smlouvu, ale od roku 2016 jsou neúspěšně vyzýváni k vyklizení prostor. Na celou kauzu je možné se dívat ze tří pohledů.

První je právní. Aktivisté prohráli u všech soudů, a proto nemají v prostorách co dělat. Hlavní ideolog skupiny Jakub Ort k tomu řekl: „Fetišizace vlastnického práva je jeden ze základních problémů této společnosti. My rozhodně jsme pro demokratizaci vlastnictví.“ Jen dodejme, že právo je minimem morálky. Je to možná neohrabaný, ale jediný možný způsob, jak přežít ve společnosti, kde žijí lidé s různými hodnotami a zájmy. Jestli chce Ort provést „demokratizaci vlastnictví“, musí to udělat přes volby. Ostatně není vyloučeno, že se mu to, jako několika lidem v minulosti, povede.

Na jaře 2016 navštívil objekt Kliniky Andrej Babiš. Pro část pražských alternativců se tehdy stala Klinika něčím jako Mekkou, kde hledali odpovědi na otázky, které si lidé v jejich věku kladou. Babiš tehdy zavětřil a podal jim pomocnou ruku. Nakonec napsal na Facebook: „Nabízeli jsme mimochodem jinou budovu, tu ale provozovatelé Kliniky odmítli. Víc asi dodávat nemusím.“

Na celý příběh se lze dívat i z hlediska svobody. Squatting plní v některých případech tu pozitivní roli, že ukazuje na slepá místa systému, jako jsou právě padající a neosídlené domy. Ty nemusejí porušovat zákon, ale poškozují veřejný zájem. Problém s Klinikou nastal, když se z dočasného squatu stala fakticky komuna. Nic proti, ale proč by stát měl tímto způsobem dotovat životní styl určité skupiny lidí v produktivním věku? Proč si nevytvořit komunu za své a na svém?

Jeden z hrdinů protitotalitního odboje František Stárek vydal knihu Baráky. Příběhy lidí, kteří za komunismu kupovali domy a vytvářeli v nich komunitní centra pro lidi podobných názorů. Vládní moc na ně útočila, domy bořila a obyvatele perzekvovala. Oni chtěli žít svobodně a něco pro to obětovali. Na kauze Klinika je nesnesitelné, jak městští rebelové opovrhují státem, k němuž současně natahují ruku, aby jim něco dal a postaral se o ně. Celému protestu to dává ráz třeštění zlaté mládeže.

Třetí úhel pohledu – moc. Zjevně už neplatí, že osazenstvo Kliniky jde proti oficiální moci. Starosta Prahy 1 Čižinský s nimi spolupracuje, sympatie k nim chová primátor Hřib. Klinikáři mají přes své sympatizanty silný vliv v médiích. To oni začínají být novou mocí, která se může se sympatizanty ve funkcích dohodnout na jiném řešení. Tak ať to udělají a nestavějí se do role obětí.

Chápu, že každá generace si musí prožít svou sametovou revoluci. Otázkou je, zda je to skutečná revoluce, nebo jen parodie.

Autor je komentátorem týdeníku Reflex


Další komentáře Bohumila Pečinky najdete zde >>>