Senát Městského soudu v Praze zrušil mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení maloobchodního prodeje a o omezení volného pohybu osob. Konstatoval sice, že plně respektuje vládou vyhlášený nouzový stav, jakož i důvody, pro které byl vyhlášen, že ale nemůže pominout, že napadená opatření rozsahem dosud bezprecedentně omezila základní práva, zejména svobody pohybu a svobody podnikání.
Bylo jenom otázkou času, kdy mnohdy zmatená, protichůdná a s ústavními právy zjevně kolidující krizová rozhodnutí vlády projdou drobnohledem soudní moci. A mimořádná opatření si o soudní revizi přímo říkala.
Základním problémem je, že z ústavního zákona o bezpečnosti ČR a z krizového zákona plyne, že možností omezit základní práva a svobody za trvání nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu disponuje vláda. Zákon ale nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, to znamená na jednotlivé resorty. A přesně to se stalo. Ministerstvo zdravotnictví nevydávalo svá opatření, které soud označil za opatření obecné povahy, v předvídaném režimu dle krizového zákona, nýbrž dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Ten sice umožnuje ministerstvu postupovat při vzniklé epidemii nebo při nebezpečí jejího vzniku, ale po vyhlášení nouzového stavu měl přednost krizový zákon.
Kuriózní je, že původně vláda potupovala zákonně. „Z jakého důvodu však následně tento správný postup opustila, soudu není zřejmé, respektive tento její postup není nikterak právně obhajitelný,“ konstatoval soud v rozsudku. Rozluštění této záhady není ale příliš složité. Pravý důvod toho na první pohled právně nelogického se skrývá ve snaze vlády vyhnout se tak placení náhrad.
Podle Moniky Novotné z představenstva České advokátní komory v případě krizových opatření vydaných vládou na základě krizového zákona účinnými do 23. 3. 2020 se mohli občané postižení krizovými opatřeními případné náhrady újmy dovolat na základě paragrafu 36 krizového zákona. „Jakkoli bude problematické prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a krizovým opatřením, jakkoli se vedly právní debaty nad tím, zda krizový zákon umožňuje jen náhradu škody na věcech a zdraví nebo zda je možné požadovat i ušlý zisk nebo dokonce marně vynaložené výdaje, vláda sama neoficiálně zdůvodnila nahrazení krizových opatření vlády mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví právě tím, aby byla vyloučena případná aplikace paragrafu 36 krizového zákona.“
Pokoutním delegováním mimořádných opatření na ministertsvo zdravotnictví se tak vláda hodlala elegantně zbavit náhrad škody podle krizového zákona. Jenže tím, že soud zrušil některá mimořádná opatření Ministerstva jako nezákonná, otevřel možnost poškozených subjektů domáhat se náhrady škody podle zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nezákonným úředním postupem. Babišův kabinet se tak kousl do vlastního ocasu. Nechtěl platit náhrady podle jedné právní normy, bude je platit podle jiné. A pokud do pondělí schválí zrušená opatření ve stejném rozsahu, bude opět platit podle krizového zákona. Legislativní prasárničkou si tak nakonec stejně nijak nepomohl.
