I když vláda minulý týden přerušila jednání o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která měla ministru zdravotnictví v případě jakékoli další epidemie dát bianco šek rozhodovat o nebytí a nebytí občanů i firem, vyhráno není. MZd i nadále připravuje v tichosti jakýsi zákon pro boj s koronavirem, byť s „dočasnou“ platností. Jenže pojmem „dočasnost“ jsme si užili v novodobé historii své, včetně toho, že výsledkem nakonec bylo “na věčné časy a nikdy jinak“.
Takzvaný „Lex Ken“, jak se návrhu zákona na ochranu veřejného zdraví posměšně říká, není ničím jiným než politicky motivovaným pokusem o legislativní zásah do základních principů právního státu. Zákon by totiž vložil do rukou jednoho člena vlády protiústavní a Parlamentem nekontrolovatelnou pravomoc omezovat občanská práva, a to za účinnosti právního režimu umožňujícího v krizových situacích relevantní postup odpovídající zásadám zastupitelské demokracie. To byl ostatně i důvod, proč pražský Městský soud nedávno zrušil některá mimořádná opatření, která v rozporu s krizovým zákonem vyhlásilo Ministertvo zdravotnictví.
Resort nicméně může přijímat různá omezení i mimo vyhlášení nouzového stavu, ale je v přijatých opatřeních limitován pravomocemi svého resortu. V případě, že by mohla jeho rozhodnutí nahrazovat rozhodnutí celé vlády, byl by to zásadní průlom do ústavou zaučených práv. Vláda rozhoduje ve sboru, a každý resort vnáší do návrhu mimořádných opatření řadu připomínek. Nelze tedy omezit rozhodování o tom, co bude mít nezanebatelné ekonomické, sociání a daší dopady na čistě zdravotní důvody. Účast dalších zanteresovaných resortů na přijímaných opatřeních je tak zcela zásadní, protože jejich připomníky hodnotí širší souvislosti nákladů spojených s určitými omezeními. Už tak se neustále vede diskuse o míře a hloubce současných omezení, a to o nich rozhdoval celý kabinet. Pokud by měl o nich rozhodat pouze šéf zdravotnckého resortu, disporoporce mezi tím, co je účelné, a co je již nad rámec efektivních opatření, by se ještě násobně zvětšila.
Jak konstatuje ve svém aktuálním stanovisku Česká advokátní komora, z výše uvedeného je zřejmé, že český právní řád pamatuje na nezbytnost právního řešení mimořádných situací majících natolik razantní dopad na život ve společnosti, že je dán důvod k vyhlášení nouzového stavu.
Zároveň krizový zákon na základě ústavního zákona o bezpečnosti ČR vymezuje konkrétní krizová opatření, která mají směřovat k řešení nastalé krizové situace a ke zmírnění nebo odstranění následků způsobených krizovou situací a mají chránit základní chráněné hodnoty, tj. život a zdraví obyvatel a jejich majetek. Neexistuje zde tedy žádné právní vakuum, při němž by nebylo určeno, jakým způsobem a kdo má přijímat omezující opatření.
Vyhlášení nouzového stavu automaticky neznamená omezení základních práv a svobod. Naopak výkon některých práv je podle avokátní komory i v době mimořádných stavů hoden maximální ochrany (typicky svobody projevu), neboť může být prostředkem ochrany před zneužitím mimořádné situace výkonnou mocí. „Lex Ken“ je ale naopak aktivitou výkonné moci, která zasahuje do výše popsaného systému a může vést ke zneužití mimořádné situace.
