Do sněmovny míří vládní návrh zákona o lobbingu. Ambicí zákona je dle předkladatelů odlišit standardní, legitimní a přínosné lobbování, tedy distribuci informací veřejným funkcionářům za účelem prosazení změny legislativy a rozhodnutí, od toho zákulisního, záměrně netransparentního lobbování probíhajícího všemi možnými prostředky.
Cílem regulace lobbování je stanovit transparentní pravidla této aktivity v legislativním a rozhodovacím procesu na centrální úrovni. Tím by mělo dojít k omezení nežádoucích jevů s lobbováním prý často spojených, jako jsou korupce, střet zájmů nebo klientelismus.
Návrh zákona přitom definuje lobbování, lobbisty a lobbované tak, aby byl zahrnut co nejširší okruh osob, které ovlivňují podobu návrhů právních předpisů. Hlavním nástrojem je zavedení registru transparentnosti jako informačního systému veřejné správy, v němž budou evidováni lobbisté i lobbovaní. Tolik k představě zákonodárce.
Bohužel už samotná definice lobbingu, s níž je zákon předkládán, ukazuje, že jde o další z choromyslných představ o zákulisních intrikách a temných uličkách, do nichž jako deux ex machina vtrhne „Dobro paragrafů“. Stručně řečeno návrh zákona o lobbingu dalším z klasických produktů protikorupční hysterie. Ve skutečnosti jde o paskvil, který šel do vlády z připomínkového řízení s devadesáti rozpory a od kterého dala nakonec ruce pryč i legislativní rada vlády.
Jediným jeho hmatatelným důsledkem bude nárůst zbytečné byrokracie. Lobbisté, pokud budou chtít nadále provozovat svou činnost legálně, budou o zápis do registru transparentnosti žádat Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Lobbisté i lobbovaní budou mít povinnost vkládat sami veřejně přístupné čtvrtletní zprávy o svých aktivitách do speciálního registru.
Není ani příliš jasné, proč za lobbisty označuje zákon například lékařskou či advokátní komoru, když jde o veřejnoprávní sdružení zřízená zákonem. Opravdová legrace ale nastane, až se ve zprávách začnou šťourat různí aktivisté a pseudoinvestigativní novináři, aby v nich hledali rozpory, protože každý z účastníků si z jednání odnese něco jiného.
Lobbista bude muset uvést, v čím zájmu lobbuje, a motivy předkládaného řešení. Kdo bude zjišťovat, jestli třeba návrh na úplný zákaz podávání alkoholických nápojů je podáván z deklarovaného důvodu ochrany veřejného zdraví, anebo zda jde o kšeft majitelů sodovkáren?
Kdo bude chtít zákon obcházet, ten si vždycky cestu najde. Akorát se holt jednání přesunou z kuloárů někam na benzínku nebo na partii golfu. Každý volený zástupce lidu má svůj rozum a svou odpovědnost a rozhodování by si měl obhájit před svými voliči. Pokud některý přijme za něco úplatek, nechť nastoupí trest. Zákon ale dělá ze zákonodárců předem zčásti méněcenné hlupáky, zčásti zločince. Přijetím zákona potvrdí poslanci první variantu, aniž by zároveň vyloučili tu druhou.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
