Komentář Jana Šindeláře: Bomby na českých dálnicích

Dan Ťok

Dan Ťok Zdroj: Foto Blesk - Robert Klejch

Tanečky kolem základních kamenů nových dálnic bývají vděčné divadlo, u něhož je mnohdy těžké nevybuchnout smíchy. Začátkem října loňského roku u Hradce Králové byl sbor poklepávačů zvláště reprezentativní. Zahájit stavbu 16 kilometrů D11 přijel premiér Babiš, vedle něj horlivě ťukali kladívky šéfové největších stavebních firem v zemi. S odstupem čtyř měsíců je podzimní rituál spíše k pláči. Stavba nezačala, jedinou práci odvedli archeologové. Firmy Eurovia, Metrostav a Swietelsky „podmínečně“ vypověděly Ředitelství silnic a dálnic smlouvu, protože prý řádně nepřipravilo staveniště.

ŘSD v tom spatřuje vydírání a snahu o navýšení ceny. Okolnosti nasvědčují tomu, že má pravdu. Stavební firmy v honbě za velkou zakázkou podcenily rizika a uvědomily si, že na stavbě prodělají kalhoty. Prohlédly ale pozdě.

Obálky s nabídkami se otevíraly v září 2017, kdy na hladovém trhu vrcholila cenová řež. Sdružení v čele s Eurovií přišlo s cenou 2,6 miliardy, což bylo 65 procent ceny očekávané projektanty. Pálit tak hluboko pod už tak snížené odhady bylo ojedinělé i na tehdejší dobu. Pokud by se dnes firmy do ceny vešly, zaplatil by stát zhruba 160 milionů za kilometr, což by z D11 činilo vůbec nejlevnější českou dálnici. Následovaly chyby na straně státu, především dlouhé tahanice s ekology, kteří měli často pravdu na své straně. Podpis smlouvy se oddaloval.

Mezitím se trh zotavil, ba překlopil do opačného extrému. Práce je nadbytek, chybějí stavební kapacity a ceny rostou nad předpoklady projektantů. Zdražila práce i materiál. To bylo zřejmé už loni v srpnu, kdy se konečně podepisovala smlouva. Tehdy ještě mohly stavební firmy přiznat chybu, nepodepsat a odejít se ctí. Nikdo by jim nemohl nic vyčítat, situace na trhu se opravdu změnila. Rozhodly se jinak a podstoupily nemalé reputační riziko. A k absurdnosti věc dohnaly právě poklepáním základního kamene.

Vycouvat dnes je mnohem těžší, a proto se vypouští mlha v podobě řečí o nepřipravenosti staveniště, ačkoli ŘSD předalo v poslední době bez problémů desítky stavenišť. Jenže navýšit cenu by bylo nefér k dalším firmám v pořadí, které už předloni uvažovaly realističtěji.

Závěrů je několik. Prvním by mohlo být poučení pro firmy, že podseknutí ceny a podcenění rizik je sebevražedné. Druhým je poučení pro stát, že soutěž s jediným kritériem ceny nemusí vést k rychlé a hladké výstavbě. Projektant, investor a zhotovitel by měli pracovat na společném díle, místo toho jsme na staveništích svědky téměř válečného stavu.

Je to tikající bomba na mnoha místech. Třetí závěr je asi nejdůležitější. Politicko-podnikatelská show v podobě klepání postříbřenými kladivy na kameny by se měla zrušit. Nic neznamená a vede k zesměšnění zúčastněných. Nechť si tento rituál provedou v intimitě ranní mlhy dělníci na stavbě. A pak rovnou poprvé zajedou lopatou do země. Bude to jistější.

Autor je spolupracovníkem redakce