Komentář Martina Čabana: Babišova cesta mimo byznys je slepá

Sídlo holdingu Agrofert

Sídlo holdingu Agrofert Zdroj: Milan Malíček / Právo / Profimedia

Premiér Andrej Babiš
2
Fotogalerie

Předseda české vlády se kvůli událostem posledních dnů zase o kus přiblížil k rozcestí, z nějž vedou dvě cesty – jedna mimo vrcholné politické funkce a druhá mimo byznys. Že by si měl jednu z nich vybrat, je zřejmé od jeho vstupu do politiky. Stojí ovšem zato se podívat, zda obě ty cesty skutečně někam vedou.

Cesta mimo byznys znamená odtržení premiéra od holdingu Agrofert. A to by byl problém i v případě, že by o něčem takovém Babiš skutečně byl ochoten uvažovat, což dosud nebyl. Jedinou skutečně věrohodnou variantou by byla změna majitele konglomerátu. Nikoli jeho převedení do svěřeneckého fondu, nad nímž Babiš plně vládne skrze rodinné příslušníky a letité byznysové parťáky, ale skutečný prodej. Což je problém. Jako byly během finanční krize některé banky „too big to fail“, je Agrofert v jistém smyslu „too big to sell“.

Mezi tuzemskými moguly je asi jen jeden, který by mohl při pohledu do vlastní peněženky vážně přemýšlet o nákupu takového kolosu. Pokud by do toho ale Petr Kellner – čistě teoreticky samozřejmě – skutečně šel a rozhodl se vykročit do nových oblastí byznysu, rozrostla by se jeho ekonomická moc v Česku do rozměrů, které už by ani při nejlepší vůli nebylo možné považovat za zdravé.

Pak je tu samozřejmě varianta vstupu zahraničního kapitálu, i v takovém případě je ovšem potřeba si položit otázku, zda je náhlý přechod velmi podstatné části českého zemědělského a potravinářského trhu pod zahraniční křídla ze strategického pohledu vhodný. Zvláště při vědomí, že k velmi aktivním globálním investorům do zemědělské půdy i přidružených podniků patří v posledních letech také Čína.

Jistě by stála za úvahu varianta prodeje Agrofertu přes burzu. Zde je ovšem dobré mít na paměti Babišova slova z roku 2011: „Burza? Nikdy, v kasinu nehraju.“

A nakonec – rozprodat holding po kouskách by znamenalo zničit Babišem pečlivě budovanou synergickou strukturu, uzavřený cyklus od výroby osiv, hnojiv i krmiv přes zpracovatelské závody až k finálním výrobkům. Než by něco takového připustil, jistě by se Babiš raději přivázal řetězem ke vjezdové bráně v Pyšelské ulici.

Nic samozřejmě není nemožné, ale všichni, kteří Babiše s lehkostí vyzývají, aby Agrofert prostě prodal, by se nad uvedenými problémy měli poctivě zamyslet.

Z tohoto pohledu musí být Babišovi jasné, že mnohem schůdnější je pro něj cesta mimo politiku. Na rozdíl od cesty mimo byznys na ní lze ledasco ošulit a vyhnout se nejhorší bolesti. Babiš zůstane šéfem ANO a do premiérské funkce za sebe nastrčí někoho z nejvěrnějších – obvykle v této souvislosti padají jména Karla Havlíčka, Aleny Schillerové, dříve i Richarda Brabce. Tím se premiér dostane do souladu se zákonem o střetu zájmů – na firmy ovládané předsedy stran či poslanci se zákaz dotací a pobídek nevztahuje. Jeho vliv na vládní politiku se přitom neumenší ani o fous, ledaže bychom si dělali nějaké iluze o rozhodovací nezávislosti výše zmíněných ministrů za ANO. Agrofert bude mít dotace a Babiš spoustu času na kampaň před dalšími sněmovními volbami.

Je pravda, že na podstatě problému – tedy že se v Česku vládne ve prospěch jednoho holdingu – se tímto řešením nezmění nic. Také se tím nenapraví nemocný systém rozdělování dotací. Ale aspoň z hlediska mezinárodní reputace a elementární politické kultury je za dané situace tato cesta absolutním minimem, které je třeba po Babišovi vyžadovat. Jeho lpění na přímé politické moci v kombinaci s bídně skrytým mamutím byznysem je nepřijatelné a po zveřejnění auditu (doufejme!) už také opravdu neudržitelné.

Pokud Babiš nechá na Agrofert, své léta piplané dítě, tvrdě dopadnout bruselský bič v podobě zastavení všech dotací, je to s jeho závislostí na moci mnohem horší, než jsme si dosud mysleli.