Je třeba s respektem uznat, že česká politická scéna už viděla mnoho horších nástupů do funkce, než jaký předvedla čerstvá ministryně práce a sociálních věcí a sociální demokratka Jana Maláčová. Nevýraznou a těžce čitelnou sociální kapitolu programového prohlášení vlády dokáže Maláčová solidně prodat s nesporným politickým talentem. Za mnoho svých myšlenek to už schytala.
Nejvíce asi za tu, že zvýšení platů státních zaměstnanců zvýší příjmy státního rozpočtu. Samozřejmě to nebylo míněno takto přímočaře, Maláčová spíše vycházela z přesvědčení, že růst mezd ve státním sektoru automaticky vede k růstu mezd v sektoru soukromém – a tento růst se má postarat o vyšší daňové příjmy. Což je ekonomicky velmi diskutabilní konstrukce. Mírně řečeno.
Ale už sám fakt, že se šéfka zásadního rezortu dopustí politické myšlenky, proti níž lze vytáhnout s racionálními ekonomickými argumenty, je v současné veřejné debatě osvěžující. Zvláště v kontrastu se všemi těmi řešeními „pro všechny“ a s tou „správnou“ politikou, která přece není ani pravicová, ani levicová. Maláčová není ministryní „pro všechny“.
Stojí jasně nalevo a nestydí se za to. Pravdou je, že na ni čeká na ministerstvu mnoho pastí. Jednu položila její předchůdkyně Jaroslava Němcová z ANO – jde o jedenáct trestních oznámení kvůli zakázkám z doby exministryně za ČSSD Marksové, pod níž Maláčová na ministerstvu působila.
Nelze vyloučit, že pro premiéra Andreje Babiše jde o jistou pojistku, kdyby se mu čerstvá vládní krev vymykala zpod kontroly – příhodná medializace podezření kolem bývalé nadřízené není nic příjemného.
Autorem druhé pasti je sám premiér, který od svého nástupu velkohubě slibuje penzijní reformu. Ta by skutečně byla naléhavě potřeba. Podle OECD spolknou české starobní důchody bez reformy v roce 2060 přes čtyřicet procent státního rozpočtu.
Dnes je to necelých 27 procent. To je děsivý trend, který rozhodně nepůjde zahojit ani ze sebevětšího zvýšení platů státních zaměstnanců. Naopak dává tušit, že kvůli důchodům brzy na platy nebude. Nebo naopak.
Reforma důchodů je nepochybně zapotřebí, jenže programové prohlášení vlády k ní nedává ani návod, ani prostor. Mluví jen o založení další (zhruba páté) odborné komise na toto téma a o drobné účetní operaci, která by důchodový účet papírově oddělila od státního rozpočtu.
O vícezdrojovém financování, o dalších pilířích systému ani o hýbání s věkem odchodu do důchodu (což je jedno z doporučení OECD) se tu nepíše nic a nelze čekat, že by podobné myšlenky vzbudily u Babiše, politika „pro všechny“ nějaké nadšení. Bez jasného zadání a politického krytí se ovšem reforma udělat nedá.
A když se neudělá, ponese za to odpovědnost ministerstvo práce a sociálních věcí. Na tuhle kvadraturu kruhu nestačí ani prestižní školy, ani autentické levicové postoje.
To je hlavní důvod, proč nový politický talent ze staré politické školy s velkou pravděpodobností neskončí ve vládním angažmá šťastně.
