Demokracie v ohrožení! Nejdelší přerušení schůze britského parlamentu od roku 1945! „Protiústavní nehoráznost!“ volá osobně předseda parlamentu. Týž předseda, který před pěti lety velice klidným hlasem ohlásil téměř dvojnásobně dlouhé odstavení parlamentu. Tehdy trvalo celých 13 pracovních dní, letošní parlamentní pauza navržená premiérem Borisem Johnsonem a odsouhlasená královou bude trvat pět až osm pracovních dní.
Zbylé dny z oněch ohlášených pěti týdnů totiž nemůžeme do reálné délky „odstávky“ počítat – sněmovna v nich stejně nemohla jednat. Od 12. září do 7. října byly již dávno vyhlášeny a opozicí potvrzeny parlamentní prázdniny kvůli každoročním stranickým konferencím. Pro představu – když si letos někdo u nás vzal v prvním prázdninovém týdnu dovolenou, také mu do ní zaměstnavatel nezapočítal pátek 5. července.
Přes všechen rámus také není jasné, co tak náhlého, na co nebyl čas v uplynulých třech letech, by vlastně chtěli prounijní poslanci v oněch osmi dnech projednávat. Do zasedání Evropské rady 16. a 17. října stejně nebudou známy případné nové brexitové podmínky – a tou dobou už budou všichni zákonodárci dávno v pozoru. A o podmínkách starých už parlament počtvrté hlasovat beztak nesmí.
Všude na světě to chodí tak, že vláda vyjednává mezinárodní dohody a parlament je následně ratifikuje. Zcela logicky – budou-li na jedné straně vyjednávacího stolu všichni poslanci, nic se nevyjedná. Ať si škodovka zkusí vyjednávat se všemi odboráři najednou.
Jaký bude hospodářský efekt tohoto přerušení parlamentní schůze? Veskrze pozitivní. Vláda Borise Johnsona je proreformní a vidí, že se v hospodářské legislativě za předchozí vlády téměř nic nestalo. Vláda Theresy Mayové brexit nevyřešila, přičemž nic jiného neřešila. Po nástupu nové vlády přichází vždy ukončení dosavadní schůze parlamentu právě proto, aby nová vláda měla vyčištěný stůl od legislativních nedodělávek a mohla se pustit do vlastních projektů.
Je pohříchu pravda, že akční vláda nemusí být pro hospodářství vždy výhrou. Když byla Belgie před pár lety téměř dva roky bez vlády, pomohlo to řešení předchozích rozpočtových krizí. Kdyby byl nyní britským premiérem labourista Jeremy Corbyn, už by se připravovalo znárodnění velkých podniků. To by mimochodem v EU Corbynovi nikdy neprošlo, proto chce celý život z unie vystoupit.
Johnson však chce reformovat daně například pro kamenné obchody, povzbudit podnikání a podnikavost a ano, také napravit motivace ve financování zdravotnictví. To je kvůli obřímu plýtvání v průměru kvalitativně horší než to naše.
A jak to bude dál s brexitem? Prounijních poslanců je ve sněmovně zhruba 75 procent. Každý z 650 okrsků posílá do parlamentu jednoho poslance. 63 procent těchto okrsků přitom v referendu hlasovalo proti setrvání v EU. V tom spočívá onen průšvih současného parlamentního divadla v Británii. Ani ty tři čtvrtiny se navíc nedokážou už tři roky shodnout, jak vlastně chtějí v EU setrvat. Bít na poplach kvůli ohrožení demokracie a tvrdit, že oněch osm jednacích dní bude při zvládání brexitu nenahraditelně chybět, je proto jen prázdnou rétorikou.
K zastavení brexitu přitom stále vedou dvě cesty. Buď sesadit Johnsonovu vládu, anebo odhlasovat zrušení zákona, podle nějž nyní Británie musí odejít z unie.
To první mohou prounijní poslanci hravě stihnout, mají na to ještě celý příští týden. Museli by se ovšem shodnout na tom, kdo by během 14 dnů sestavil alternativní vládu. A dodejme, že Corbyna v čísle 10 většinou nechtějí ani jeho vlastní poslanci a nové volby se do konce října už opravdu nestihnou.
Rovněž na zrušení zákona o odchodu z unie je v září i říjnu času dost. Stejně jako na to bylo dost času po celé tři roky. Jenomže sílu na veřejnosti přiznat, že jim jsou voliči a jejich vůle ukradení, britští politici nemají. Na rozdíl od našich. Jiný kraj, jiný mrav.
Autor je hlavním ekonomem finanční skupiny Natland
