Oslavy třiceti let pádu Berlínské zdi byly rámovány zvláštní potřebou mluvit o vnitřních zdech současnosti. „Nemáme třicet let po zhroucení symbolu rozdělení Evropy, ba celého světa, v sobě jiné, vnitřní bariéry, které nás znovu rozdělují?“ zněla nutkává, stokrát opakovaná otázka.
Z dlouhých a jalových debat na toto téma nakonec vyplynulo jediné: jestli jsme dnes něčím rozděleni, pak bohatstvím.
Východní Němci se cítí jako „občané druhé kategorie“ nikoli proto, že by neměli stejná práva jako lidé na západě země. Ale proto, že nemají stejně výkonnou ekonomiku, stejný materiální blahobyt. Rovněž v bývalých satelitech Sovětského svazu jsou nejčastěji slyšet stesky, že jsme Západ nedohnali.
Nikoli kvůli vlastní neschopnosti, nýbrž snad proto, že západ Evropy tak málo rozdával. Proto i po třiceti letech stále tytéž natažené ruce k Evropské unii, která nám má zaplatit „silnice, školy, školky, nemocnice“, jak s oblibou říkává český premiér.
Největší mentální překážkou, která v Evropě zůstala, se zdá být tato postkomunistická logika dávání a braní. A také pocit historické křivdy, který je třeba dál vykupovat, neboť to my na Východě jsme přece byli oběťmi dějin.
Vina k odčiňování v podobě dotací a finančních injekcí zdá se býti nekonečná, neodčinitelná. Postkomunismus se jako komplex začíná nejsilněji projevovat dnes, když se nenaplnil euforický sen o tom, jak skokem doženeme Západ a budeme zase nejbohatší, protože peníze jsou přece svoboda.
Přitom aktuální poučení z pádu Berlínské zdi se po třiceti letech jeví být v něčem jiném než v problematickém „poznání“, že svoboda bez velkých peněz není svobodou. To poznání tkví v tom, že dnes je stavění zdí marným snažením.
V globálním světě nejsou nic platné, protože jsou překročeny už ve chvíli, kdy rostou. Mimo jiné proto, že za ně všichni dohlédneme. Svět se smrskl, takže na funkční zdi prostě není místo, ale také se zmnožil do virtuální sféry, kde sice nějaké zdi vznikat mohou, ale decentralizace sítě znemožňuje jejich mocenskou efektivitu.
Ale, a to je asi nejpodstatnější, většinu problémů současného světa žádné zdi nezastaví. A kdo k takové marné stavbě zdí přece jen přistoupí, udusí se ve vlastní šťávě.
A ještě v jedné věci se po třiceti letech bez Zdi můžeme poučit. Všichni − západ, východ, sever, jih, střed − se shodnou na tom, že pád Zdi je a bude pozitivní evropský symbol. Evropa není osudově rozdělená, vždyť ty trosky jsou společnými základy. Je na čem stavět.
Autor je spolupracovník redakce.
