Ministryně financí kabinetu, který se v dolní parlamentní komoře opírá o pohodlnou většinu, prosí horní komoru ovládanou opozicí, aby provedla změny v daňovém balíčku, jehož základem je návrh, který podal její vládní a svým způsobem i stranický šéf.
Podal ho ovšem jen jako poslanec, konkuroval mu návrh prvního vicepremiéra, též podaný jako poslanecký. To vše navzdory koaliční smlouvě. Část vládních poslanců byla proti premiérově verzi a návrh prošel jen díky hlasům části opozice. Nečekaně prošel také původně alternativní návrh na dramatické zvýšení slevy na poplatníky, který efekt celého záměru zvyšuje. Ale zároveň i zvětšuje sekeru zaťatou do veřejných rozpočtů.
Stane se, politické procesy skýtají řadu překvapení a nečekaných výsledků. U tak klíčové věci, jako jsou zásadní změny ve výběru daní s dopadem přes sto miliard korun, to je ale příliš. I na současnou zmatečnou podobu vládnutí. I když při pohledu na to, co se od počátku dělo kolem superhrubé mzdy, je to vlastně příznačné.
Výpočet daně ze superhrubé mzdy byl schválen v roce 2007 za vlády premiéra Topolánka a ministra financí Kalouska. Už tehdy to byl výsledek „kreativní politiky“. Pro někoho trik, jak naplnit-nenaplnit slib o zavedení patnáctiprocentní daně z příjmu.
Realisticky viděno to byl kompromis. A vlastně to nebylo až tak špatné. Už jen kvůli tomu, že spousta lidí si teprve tehdy uvědomila, jaké jsou celkové náklady na jejich pracovní místo a kolik za ně ještě odvádí zaměstnavatel. Přesto to nebylo ideální, vláda premiéra Nečase se proto v roce 2011 rozhodla koncept superhrubé mzdy zrušit s platností od roku 2015.
Jenže politické poměry se změnily a noví vládci – ANO, ČSSD a KDU-ČSL – se rozhodli toto rušení zrušit. Byť o superhrubé mzdě jako o špatnosti rádi mluvili a opuštění tohoto konceptu si dávali i do vládních programů. To platí i o současném kabinetu premiéra Babiše.
Bylo to tedy i na papíře, když s tím ale opozice – a zároveň s návrhem na snížení daně z příjmu zaměstnanců – do sněmovny přišla, smetly to vládní strany ze stolu. Když to vypadalo, že rušení konceptu superhrubé mzdy vyšumí do ztracena jako řada dalších vládních slibů, udělal premiér nečekaný obrat.
Nejen, že se slib splní. Ale hlavní sazba se sníží ještě víc, na patnáct procent z hrubé mzdy. Proti se ale začala stavět koaliční ČSSD, která si najednou vzpomněla na rozpočtovou odpovědnost. ANO tak pomohly souhlasné hlasy v opozici.
Do toho přišel výše zmíněný návrh na zvýšení daňové slevy, který sice znamená pro zaměstnance i další poplatníky přilepšení, ale zvyšuje už tak velkou rozpočtovou zátěž. Pro stát, pro kraje i pro obce. Což by se dalo vyřešit, snižovaní daní je samo o sobě pozitivní. Jenže zároveň by se muselo škrtat i ve výdajích, kde už to na nějakou shodu nevypadá. Ani s opozicí, natož přímo ve vládě.
Na tahu tedy teď bude Senát, kde má sice většinu opozice, ale zároveň i odpůrci daňového balíčku. Někteří by chtěli škrtnout zbrklý nápad se zvýšením slevy na poplatníka. Jiní zrušit rušení konceptu superhrubé mzdy ve schválené podobě, hlavně kvůli negativním dopadům na veřejné finance.
Osud jedné z největších daňových změn má teď v rukách „senátorská špína“, jak ministryně Schillerová o horní komoře kdysi mluvila, když citovala Miloše Zemana. A instituce, kterou by premiér Babiš nejraději zrušil. To jsou paradoxy.
