Téma brexitu je evergreenem unijních summitů poslední více než čtyři roky, a nic na tom nezměnil ani fakt, že Velká Británie již téměř devět měsíců není plnoprávným členem EU. Ani těchto devět měsíců, „zpříjemněných“ covidovou tsunami, které téma budoucího uspořádání britsko-unijních vztahů relativně upozadilo, co se důležitosti týče, dosud nepřineslo zhola nic nového.
Každý – již definitivně poslední termín k dosažení vzájemné dohody – doposud padl, a vždy se objevil nový, který vzbudil naději, ale postoje obou stran nedokázal jakkoliv sblížit.
Jsme svědky nepřístupného, nabubřelého, často iracionálního postoje britské strany, odrážejícího dávno zašlý duch globální velmoci. Na straně druhé vidíme mimořádně trpělivého, vstřícného, proaktivního, ale též zásadového, neústupného a výsledky vyžadujícího Michela Barniera pod unijní vlajkou.
Barnierův korektní, ale nekompromisní postoj týkající se principiálních základů budoucího uspořádání vychází přibližně z těchto axiomů.
Nelze akceptovat, aby dosažení dohody bylo uskutečněno za jakoukoliv cenu. To říká, že pozice Británie vůči EU po jejím a jí vyvolaném odchodu nemůže být komfortnější než v době, kdy byla členem EU. Je těžko představitelné, aby se Británie vyvázala z unijního svazku, a současně si udržovala výhody a využívala výsad, které jsou vyhrazeny členům EU. A navíc si z těchto výsad vyzobávala jen ty, které považuje za důležité, a jiné ji nezajímají. To platí jak pro vztahy čistě ekonomické, tak pro záležitosti zahraničně-politické.
S tím úzce souvisí axiom dvě: nelze mít současně dvě svatby najednou – tedy současně být faktickým aktérem jednotného vnitřního trhu EU, a přitom využívat zcela individuálních obchodních a investičních dohod s ostatními globálními teritorii. To je prostě neslučitelné a Británie si právě toho měla být vědoma v době, kdy brexitovské riziko rozdmýchávala.
Barnier jí hned na počátku vyjednávání nabídl bezpočet alternativ modelů budoucího uspořádání. Británie na žádný z nich nepřistoupila, aniž by přišla s návrhem vlastním, který by byl v souladu s druhým axiomem, a nepožadoval kvadraturu kruhu.
Třetí axiom unijního vyjednavače, na kterém snad existuje největší šance k dohodě a vzájemnému respektu zní: brexit is a lose-lose case. Tedy brexit je ztrátový podnik pro obě strany, snažme se tyto ztráty oboustranně minimalizovat.
Co je to však v tomto ohledu ztráta? Na přímém finančním vypořádání se obě strany v zásadě dohodly. Nebudou-li však respektovány axiomy předchozí, stane se kupříkladu vnitroirská hranice spouštěčem konfliktů, jež mohou vést k eskalaci ztrát, které budou řádově přesahovat finanční rozměr nákladů brexitu, s nímž pracuje smlouva o odchodu Británie z EU.
Za ztrátu lze pak současně považovat i to, že by k nekontrolovanému brexitu došlo v situaci, kdy je Evropa zmítána covidovou pandemií. Za těchto okolností pak může jakákoliv jiskřička vzájemného nedorozumění způsobit požár, jaký Evropa dlouhé dekády nepamatuje.
I z toho důvodu je zcela zásadní pokusit se vzájemnou dohodu uzavřít, začarovaný kruh vzájemného neporozumění překonat a neponechat budoucí podobu vzájemných vztahů na spontánním vývoji. Náklady za neschopnost této dohody dosáhnout by se EU i Británii vrátily jako bumerang.
Autor je ekonom České spořitelny
