Mohli se dohodnout na formálním ukončení korejské války, na demilitarizaci Korejského poloostrova, na navázání diplomatických vztahů mezi USA a Severní Koreou, na zrušení amerických sankcí.
Mohli také rovnou bouchnout do stolu a odjet, jak to Donald Trump předvedl onehdy na summitu G7. Místo toho spolu vydrželi 50 minut o samotě, poté jednali v širších týmech a nakonec sršeli superlativy a podepsali „významný dokument“, který prý bude pro svět „důležitou změnou“.
Zpátky na zem. Severokorejský diktátor Kim Čong-un od summitu s Donaldem Trumpem podle všeho očekával navázání vztahů s USA a americké bezpečnostní záruky. Za což byl ochoten výměnou nabídnout plné jaderné odzbrojení. Podle dostupných zpráv právě to získal.
Je samozřejmě ironií, že plné jaderné odzbrojení fakticky slíbil už v dubnu svému jihokorejskému kolegovi, a především svým čínským patronům. Stihl dokonce už za asistence světových televizí zlikvidovat svůj jaderný polygon. Fakticky tedy na summitu v Singapuru nenabízel žádné nové zboží. Ba co víc, ve skutečnosti nabídl jen „směřování k jadernému odzbrojení“, ale i tak prý na oplátku opravdu dostal „bezpečnostní záruky“ a příslib „dalších a dalších schůzek“.
Z toho chtě nechtě vyplývá, že prezident Spojených států, tohoto předvoje světové demokracie, je ochoten zajistit bezproblémové pokračování diktatury, o jejímž každodenním fungování máme sice jen nejasné, ale zato dokonale strašidelné představy. A slibem dalších schůzek je navíc připraven nově nalezenému „příteli“, jímž ještě nedávno opovrhoval coby „Rakeťákem“, dodat mezinárodní prestiž – a tím splnit mu další z jeho dětských snů.
Co za to vše Trump získal? V praxi snad jen vyhlídku na Nobelovu cenu za mír. Pro Trumpa osobně to může být významná meta, ale z hlediska mezinárodních vztahů je to přece jen slabé.
Nicméně na celý singapurský summit lze pohlížet i z jiného úhlu. Způsob, jakým Trump přistoupil ke svým nominálně nejdůležitějším spojencům z G7, nebo razance, s níž zrušil dohodu o íránském jaderném programu, napovídají, že Trumpovy dnešní postoje nemusejí mít zítra cenu zlámané grešle.
Severní Korea si to jistě uvědomuje, nejspíš i proto se zavázala jen ke „směřování“ k jadernému odzbrojení a počká si, co bude dál. Přitom má ale Pchjongjang poněkud smůlu, protože odzbrojení už slíbil Jižní Koreji a Číně, na nichž je na rozdíl od USA reálně závislý. Čili lze předpokládat, že se bude jaderných zbraní zbavovat, ať Trump své sliby dodrží, či nikoli. A to pro změnu vědí u Trumpů…
Nutně se tedy vtírá otázka, proč se takový jalový summit vlastně konal. Ponecháme-li stranou Trumpovu Nobelovku, je samozřejmě vždy lepší, když znepřátelené státy jednají, než aby po sobě střílely. A k tomu je tu hlavní Trumpův trumf – udržel alespoň zdání, že na USA ještě aspoň někomu v Asii záleží.
Autorka je komentátorkou Literárních novin
