Koronavirová pandemie naplno odhalila jednu obrovskou slabinu České republiky – navzdory vládním slibům dál bobtná státní správa, stojí stále více peněz, ale její funkčnost se nelepší. Na některých místech se to dá dokonce označit za zoufalost.
Zatímco pandemie donutila soukromé firmy a instituce přejít daleko více do on-line světa, na mnoha úřadech čeští byrokraté dál od občanů vyžadují papírové dokumenty. Navíc i takové, které by v systému veřejné státní správy dávno měly být, protože jsme je už odevzdali na jiném úřadě.
Propojenost sítí a systémů je nedostačující, neodpovídá 21. století. Je také otázkou, jakou přesně práci někteří úředníci v nouzovém stavu vykonávají, protože oficiálně sice zavřeno nemají, úřední hodiny pro veřejnost jsou však zcela zásadně omezeny. Protože zaostáváme v digitalizaci, někteří byrokraté ani nemohou dělat na nařízeném home office plnohodnotnou práci. Na rozdíl od privátní sféry ovšem pořád berou svůj normální plat.
Statistická data jsou přitom v případě české státní správy hodně neutěšená. Premiér Andrej Babiš kdysi sliboval, že byrokratů bude méně a jejich služba výkonnější. Výsledek je tristní. V roce 2013 bylo státních zaměstnanců něco přes 413 tisíc – jsou to úředníci, učitelé, vojáci, policisté, zaměstnanci soudů, hasiči, celníci a další. Ovšem minulý rok už číslo vystoupalo skoro na 480 tisíc osob. Na jejich platy šlo v roce 2013 přes 134 miliard korun, loni 228 miliard. K tomu však ještě musíme připočítat lidi, kteří pracují pro stát v regionech. Sečteno – loni v pololetí bylo v Česku 642 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru.
Kolik na druhé straně existuje občanů, kteří by řekli, že služby úřadů a institucí veřejného sektoru se zlepšují? Těch najdeme velmi málo. Podle analýz Nejvyššího kontrolního úřadu se naopak efektivita státní správy v posledních letech zhoršila. Nemluvě o tom, že úřady a instituce dál berou peníze i na neexistující pracovní místa a ty pak rozdělují mezi skutečné zaměstnance. Mrtvé duše známé z románu ruského spisovatele Gogola jsou tak trvalou rekvizitou české byrokracie.
Na rozdíl od fungování a výkonu státní správy v Německu, Rakousku, Švédsku, Finsku či v Estonsku nemá Česko ani žádnou smysluplnou vizi, jak situaci změnit a zlepšit. Pandemie jen ještě více obnažila problémy, které přetrvávají. V nastalé krizi obstáli zdravotníci, vojáci nebo hasiči. Ovšem obrovské problémy se ukázaly ve školství, protože mnohá zařízení neuměla dobře pracovat s moderními technologiemi.
Digitalizace státních úřadů je pak stále na začátku a ve srovnání s vyspělým světem je zoufalá. Přitom právě digitalizace patřila k programovým prioritám současné vlády. Jenže za devět měsíců máme další volby do Poslanecké sněmovny a v tomto směru se toho moc nezměnilo, což je zejména selháním premiéra Babiše.
Pokud nechceme dál platit neplodnou státní správu, bude muset projít zeštíhlením, bude se muset kompletně digitalizovat a bude se muset změnit i odměňování úředníků. Ti nejlepší mohou brát více, ale musí jich být méně. O tom všem jsme si už ale povídali před dvaceti, před deseti i před pěti lety. A pořád nic.
Autor je spolupracovník redakce
