Nedávný pražský summit visegrádské čtyřky (V4) byl asi tím nejnapínavějším v historii této nesourodé skupiny. Český premiér Fiala a nový šéf polské vlády Tusk se sešli raději předem, aby se spolu sladili před schůzkou se „středoevropskými diktátory“ Ficem a Orbánem. Ti zase byli na společné vlně a po summitu spolu odjeli do útulného dejvického obýváčku plného uzenin a chlebíčků, kde padli do náruče natěšenému důchodci Miloši Zemanovi, který si, jak známo, našel v diktátorech jakousi negativní deviaci.
Vzájemné popichování a poznámky na adresu jedné nebo druhé visegrádské dvojky doprovázely celé toto soustředění. Při pohledu na rozhádané politiky nebylo těžké přijmout myšlenku, že Visegrád už ve skutečnosti padl. A bylo by to dobře, všem by se nám ulevilo.
O vyčerpání tohoto paktu založeného Václavem Havlem na začátku devadesátých let kvůli společnému postupu při pronikání do západních struktur jsem psal poprvé před sedmi lety v souvislosti s migrační krizí. Po vzoru klasika mohu znovu citovat jeden ze svých textů: „Visegrád dnes své původní hodnoty zcela popírá. Ve dvou zemích ‚čtyřky‘ dochází k pečlivé demontáži systémů brzd a protivah, nezbytných pro správné fungování státu a v posledních desetiletích tak složitě budovaných.“ Vše i po sedmi letech platí, jen Polsko bylo vystřídáno Slovenskem.
Slovenský postsedliak
V4 je nám poslední dobou na obtíž. Kvůli účasti na tomhle pískovišti a odmítání deseti syrských sirotků s námi půlka Evropy nemluvila roky. Hodně jsme se umazali i civilizačně. Ještě teď musíme vysvětlovat, že nepatříme do té tlupy s vůdci, kteří potlačují svobodu médií, justice a vládu práva.
Pokud si někdo myslí, že Ficův comeback je jen epizodou ve vývoji slovenské politiky, nechť si nalistuje nějakou ze skvělých knih o někdejším Felvidéku (Horní země). Slovensko se nikdy nevymanilo ze způsobu vládnutí, který v zemi nastavil Vladimír Mečiar. Fico je jen extenzí Mečiara do 21. století, ale jinak dělá totéž takzvaně v bleděmodrém. Po tomhle stylu politiky je prostě u slovenského „postsedliaka“ z Dubnice nad Váhom poptávka. Bratislava je jiný příběh, ale ta bohužel nikdy o Slovensku nerozhodovala a taky nebude. Bojuje sice statečně a návrat šéfa opozice Michala Šimečky z Bruselu domů je obdivuhodný, ale je to stále málo. A to má Slovensko nejkvalitnější soukromá média v regionu.
Maďarsko je ještě horší případ. Korupcí prolezlá země špehující novináře a kritiky je odstrašujícím příkladem pro celou Evropu. Znám řadu skvělých liberálních Maďarů, kteří jsou z toho tak zoufalí, že už si dokonce přivolali na pomoc absurdní humor jako ze Švejka. Snad by je vzal Jaroslav Hašek na milost. Sice „by nás takhle nehostili“, ale buďme k nim velkorysí a snažme se maďarské liberálně demokratické síly co nejvíc podporovat. V téměř totalitní zemi, kde autokrat ovládá 70 procent médií, to opravdu nemají lehké. A není ani naděje, že by se brzy něco změnilo. Viktor I. vládne Uhrám pevnou rukou.
Polsku s novou vládou prozápadních jestřábů Tuska a Sikorského, kteří umějí ruskou propagandu sestřelit argumenty nejpozději do jedné minuty, taky rychle dochází s touhle partou trpělivost. Polsko má trochu jiné ambice – chce spoluvládnout kontinentu a k tomu mu fakt Čech s Maďarem a Slovákem nepomůžou. Potřebuje nové kamarády. Větší a trochu vyspělejší. Ideální čas na oprášení výmarského trojúhelníku neboli osy Paříž–Berlín–Varšava. Při vší úctě k Čechům, v této skupině nikdy nebudeme, i když zrovna teď v Evropě zápasíme „nad svou váhovou kategorii“, jak se říká v bruselštině.
Rakušané nejsou k zahození
Spojování s chudšími a demokraticky méně uvědomělými státy nám nijak zvlášť nepomáhá. Ve škole si taky dobrovolně nevyberete kamaráda s horšími výsledky, který se chová jako vidlák. Jdete za tím nejchytřejším ze třídy. I my bychom měli jít. Skvělým formátem je slavkovský trojúhelník (Rakousko–Slovensko–Česko) vynalezený Bohuslavem Sobotkou jako protiváha V4. Z toho nám teď jaksi vypadává „Ficostán“, ale ani samotní Rakušané nejsou k zahození. Častá obhajoba V4 spočívá v tom, že prý máme společnou historii. Aber, s nikým ji nemáme tak společnou jako s Rakušany, se kterými se ale posledních 100 let moc nepřátelíme. Přitom by nám to prospělo. A hlavně naší ekonomice, která horko těžko hledá onu bájnou přidanou hodnotu, za kterou je budoucí prosperita. Kdo asi tak v Evropě umí dobře pracovat s přidanou hodnotou?
Někdo může namítnout, že o nás Rakušané nemají zájem a pořád se bojí, že jim vykrademe obchody a odcizíme nákupní vozíky. To je pravda. Ale o tom je přece diplomacie, musíme přesvědčit, proč je pro ně výhodné se s námi zase víc bavit. Koneckonců kdo ve Vídni nemá českou prababičku? Neznamená to však, že bychom měli vazby se státy V4 úplně přetrhat, opozice na Slovensku a v Maďarsku bude v příštích letech podporu potřebovat.
