Vládní koalice se dohodla na zkrácení doby pobírání rodičovského příspěvku. Dává to smysl, protože Česká republika je v rozsahu rodičovské dovolené a v době poskytování rodičovského příspěvku extrémem v EU i ve světě. Národní ekonomická rada vlády ve svém menu návrhů na řešení strukturálního deficitu našich rozpočtů zkrácení doby pobírání rodičovského příspěvku má, a dokonce i se snížením odpovídající částky. Vláda by tím mohla ušetřit vyšší jednotky miliard a možná by pozitivní dopad na rozpočet byl i vyšší, protože při naší rekordně nízké nezaměstnanosti lze s vysokou pravděpodobností očekávat, že by rodiče našli uplatnění na trhu práce a odváděli více do rozpočtu.
Bohužel víme, jak tragická je u nás situace s institucionální předškolní péčí, tedy se školkami a dětskými skupinami, a zároveň s částečnými úvazky, v jejichž využívání patří Česká republika mezi nejhorší v Evropě. Ruku v ruce se zkrácením rodičovské a klidně i s jejím snížením (vláda chce jít naopak cestou zvyšování) musí jít právě podpora zkrácených úvazků a školek. A podpora nemusí být jen finanční, bohatě by stačilo radikální snížení administrativních nákladů.
Něco se přece jenom děje, ale je to bohužel málo. Vláda například zavedla drobnou podporu zkrácených úvazků snížením odvodů na sociální pojištění. To je ale tak malé, že zaměstnavatelé najímáním na kratší úvazek ušetří zhruba tisícovku měsíčně. Přesto to není pro zaměstnavatele zanedbatelná částka a předpokládá se, že podíl zkrácených úvazků poroste, ale jen mírně.
Další brzdou je, že proti úspoře stojí často neúměrné administrativní náklady. Firmám rostou náklady na účetnictví, úvazky musejí dodatečně hlídat, nahlašovat na úřady a kontrolovat, zda je mají jen ti, kdo jsou uvedeni v zákoně. Stát zkrácenými úvazky podporuje mimo práce starších zaměstnanců právě třeba zaměstnávání rodičů dětí do deseti let nebo osob, které pečují o děti mladší deseti let závislé na pomoci jiných. Jak věk, tak v mnohem menším i závislost na pomoci jsou příkladem podmínek, které se mění a měnit mohou, a zaměstnavatel je musí hlídat.
Potom už je to jednoduchá matematika. Pokud by taková administrativa měla každý měsíc zabrat zaměstnavatelům čtyři hodiny práce lidí s průměrnou mzdou, zkrácený úvazek se jim nevyplatí. A možná i kdyby to mělo být o něco méně, často nad tím nechtějí ani přemýšlet, protože za tím vidí zbytečnou administrativu a malou úsporu už zdálky. Někde se to vyplatit může, obzvlášť u větších firem, které mohou využít úspor z rozsahu.
K tomu vláda také hledá cesty pro posílení možností předškolní péče, typicky často diskutovaným sousedským hlídáním. Bez školek, dětských skupin či právě sousedského hlídání může být jakákoli snaha o dřívější návrat na trh práce i s podporou zkrácených úvazků marná. A hlavně by se měly snížit administrativní náklady na vybudování a provoz školek a dětských skupin. Založit školku je u nás téměř nadlidský úkol.
Bohužel jsou tu i okolnosti, se kterými vláda jen těžko něco udělá. Jde totiž i o naši kulturu a ta se mění extrémně složitě. Bez ohledu na zákony si neseme v hlavách představu o tom, jak dlouho mají být děti doma s rodiči a jak dlouho je normální, že je jeden z rodičů mimo trh práce. Ostatně i to, že tím rodičem je mnohem, mnohem častěji matka. I s prací na zkrácený úvazek je spojené určité stigma méněcennosti, i když to nedává žádný smysl. To, že je cokoli jiného než zavedený standard „divné“, je kultura. Určitě se mění, ale jsou to drobné a pozvolné změny. V tomto ohledu můžeme být optimisté, jdeme správným směrem, ale nečekejme zázraky, bude to trvat ještě dlouho.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha.
