Nemusí být člověk extrémní fanda lidovců, aby je měl občas za co pochválit. Jejich předseda Marian Jurečka se pokusil takzvaně vysedět kauzu s pozdním a neobratným vysvětlováním své kauzy s ministerským večírkem (abychom se tedy vyhnuli přímo termínu lhaní), nechal si to odkývat stranickými potentáty, ale straníci to odmítli akceptovat. Tedy někteří a zdola. My, co jsme zvyklí na rezolutní lidovecké „možná“ jako základní stranickou doktrínu, jsme nynějším „nikdy“ mile překvapeni.
Historie, už poněkud vousatá, nám připomene jiný příběh, kdy se u lidovců konala vzpoura zdola. Bylo horké léto roku 2006, bylo po volbách, které sice vyhrála Topolánkova ODS, neměla ale dostatek síly na sestavení většinové pravostředové koalice. V této situaci chvíli vedla jednání o nové opoziční smlouvě, kdy by se nechala menšinově vydržovat Paroubkovou sociální demokracií, až se do věci vložil tehdejší lidovecký předseda Miroslav Kalousek. Za cenu bezesných nocí a velké oběti (parafráze jeho vysvětlení) dohodl s Paroubkem vládu podporovanou komunisty a za pár dní už nebyl předsedou lidovců. A to přesto, že si dohodu nechal posvětit vlivnými straníky.
Zapomněl totiž na členskou základnu. Pro nás je ten příběh zajímavý jako analogie, jakkoli je samozřejmě obtížné srovnávat vnějškové okolnosti; u Kalouska šlo tehdy o neurotický rozpor s jeho na odiv vystavovaným antikomunismem, zatímco u Jurečky jde o mejdánek v době národního truchlení. O politickou chybu šlo ale v obou případech. Ještě jedna okolnost k nám promlouvá ze skoro 18 let starých událostí: Lidovci se tehdy dokázali zformovat během pár hodin skutečně od nejspodnějších pater, mimo oficiální stranické struktury, velmi aktivní byly pražské základní organizace a velkou roli v tom tehdy sehrály e-maily. Dokonce to byl dost možná vůbec první případ užití hromadných mailů v praktické politice, tolik poznámka pro technologické geeky.
Příběh z roku 2006 by měl dnes eminentně zajímat dva muže. Prvním z nich je přirozeně Marian Jurečka, který dostal vzkaz, že mu papalášská praxe možná projde u veřejnosti, straníci vyděšení setrvale tragickými volebními preferencemi ale cítí krev. Zvednutou rukavici už zvedl bývalý předseda Pavel Bělobrádek, mluví se o výměně šéfa strany, ať už dobrovolné, nebo méně dobrovolné.
Byla by to vnitřní věc lidovců, nebýt možných dopadů na celou koalici. A tím jsme u druhého muže, který by měl zpozornět, u premiéra Petra Fialy. Už před víkendovým volebním sjezdem Pirátů bylo jasné, že po něm nebude všechno jako dřív. Vedle předpokládaného vítězství Ivana Bartoše je zde ještě varování zhruba třetinové podpory pro Markétu Gregorovou a křídlo, které není vládní účasti příliš nakloněné, jemně řečeno.
Pokud by se rozkývalo i křeslo místopředsedy vlády Jurečky, už je to v koaliční matematice velký problém. A od lidovců zaznívají různé hlasy, i ty o rekonstrukci vlády a rotaci ministerských křesel. Nedělejme si iluze, že lidovcům jde jen o morální apel: Když mluví o poškození strany, vidí hlavně ta dvě tři procenta volební (ne)podpory. Budou se chtít emancipovat a Jurečka je přirozený terč.
V českých reáliích už začaly velké politické obraty i pro míň; z původně nenápadného přešlapu se pak děly velké věci. Třeba když se redaktor Jaroslav Kmenta zeptal premiéra Grosse na haprující milion při nákupu bytu. Nebo když 24. srpna 2006 Jiří Paroubek vyšel po boku Miroslava Kalouska z Kramářovy vily a s doutníkem v ruce oznámil vládu s lidovci. Důslednost bulváru, který šel po zprvu nenápadné Jurečkově kauze, může být snadno dalším příkladem.
