Macron rozehrál divokou politickou partii. Sám v ní může ztratit docela málo

Emmanuel Macron na summitu G7

Emmanuel Macron na summitu G7 Zdroj: ČTK / AP / Sean Kilpatrick

Hlavně žádné rychlé pohyby. Tak zní hlavní motto vládnutí kabinetu Petra Fialy. Nejdřív je potřeba pokusit se věci vysedět. A jednat teprve ve chvíli, kdy už vysedět nejdou. Přesně opačnou strategii útěku dopředu zastává francouzský prezident Emmanuel Macron. Po drtivé porážce ve volbách do Evropského parlamentu odstartoval vyhlášením předčasných parlamentních voleb události, které podle některých pozorovatelů mohou přinést největší změny v Evropě za posledních sedmdesát let.

Macron ohlásil předčasné volby ještě dřív, než se v neděli hodinu před půlnocí zveřejnily oficiální výsledky unijního klání. Už z exit pollů, které se na rozdíl od nás ve Francii dělají, věděl, že drtivě prohrál s Národním sdružením Marine Le Penové. Slovo drtivě není přehnané. Získal necelých 15 procent hlasů, Le Penová skoro 32 procent. Macron prohrál ve všech regionech s výjimkou Paříže. Předčasné parlamentní volby se uskuteční v rekordně rychlém termínu, s prvním kolem už 30. června a druhým 7. července.

Šokem a novinkou není, že Marine Le Penová vyhrála evropské volby. V těch už zvítězila potřetí. Vždy ale velmi těsně. Teď to bylo dramatické. Macron se rozhodl jednat. Ukázat, že to byl jen úlet daný poměrným systémem hlasování, kterým se jinak ve Francii nevolí.

Vyplatí se riskovat?

Proč se Macron pustil do tak riskantní hry, v níž mu hrozí, že poslední tři roky svého druhého a posledního prezidentského mandátu stráví ve společném vládnutí, kohabitaci, s kabinetem Marine Le Penové? Interpretací prezidentových úmyslů se Francií šíří spousta. Od toho, že chce využít šoku z drtivého vítězství Le Penové, přes strategii zatáhnout Národní sdružení k moci, zbavit jej tak protestní aury a zhatit tím naděje Le Penové na výhru v příštích prezidentských volbách v roce 2027. Po spekulaci, že se Macron bojí dalšího posilování Le Penové, a tak je lepší uspořádat volby hned. 

Faktem je, že současná vláda v čele s Macronovou stranou Obnova nemá v parlamentu většinu a musí ji pro prosazení zákonů ad hoc skládat. Takže předčasnými volbami prezident zas tolik neriskuje. 

Většinový systém, v němž se volí do francouzského Národního shromáždění, navíc Marine Le Penové nesvědčí. Stejně jako většinový systém u nás nesedí Andreji Babišovi, což se ukázalo v senátních volbách i při jeho kandidatuře na prezidenta. 

Přestože Marine Le Penová vyhrála i předchozí volby do Evropského parlamentu v roce 2019, ve volbách do Národního shromáždění v červnu 2022 získala jen 89 z 577 mandátů. Macronova strana má 250 křesel. Teď má podle průzkumů Le Penová šanci na 235 až 265 poslanců. Macronovi průzkumy předpovídají jen 125 až 155 mandátů. 

To jsou ale odhady čistě na základě procentuální podpory v průzkumech. Většinový systém s tím může výrazně zamíchat. Do druhého kola volby postupují všichni kandidáti, kteří v prvním dostali alespoň 12,5 procenta hlasů. Ve druhém z nich vítězí ten, kdo má nejvíc hlasů, není nutné překonat 50procentní hranici. Pro tak kontroverzní kandidáty jako Marine Le Penová je francouzský systém překonatelný snáz než čistě většinový systém. Znamená to ale, že musí zvítězit v každém volebním okrsku.

Nová atraktivní tvář

Dlouho to vypadalo, že pojistkou proti Le Penové je fakticky nulový koaliční potenciál Národního sdružení. Proto strana všude nastrkuje teprve osmadvacetiletého Jordana Bardellu. Ten byl jejím lídrem v evropských volbách a teď je kandidátem na příštího premiéra. Někdejší šéf mládežnické organizace Národního sdružení a rovněž dřívější mluvčí strany je ideálním politikem doby sociálních sítí. Na TikToku má milion a půl sledujících, na Instagramu půl milionu. 

Syn italských přistěhovalců se narodil a vyrostl v předměstích Drancy a Saint-Denis na severu Paříže, v nichž se koncentrují všechny sociální problémy nezvládnuté migrace, čtvrtích, o nichž se mluví jako o těch, kde už nikdo nevymáhá francouzské zákony. Odtud to dotáhl na prestižní střední školu. Vysokou nedostudoval, protože zamířil do vysoké politiky. 

Bardella má být legitimizační tváří Marine Le Penové, má zvýšit koaliční potenciál strany. Už od neděle bylo zřejmé, že může počítat s podporu strany Znovudobytí Érica Zemmoura, kterou vedla do voleb Marion Maréchalová, neteř Marine Le Penové. Čtyřiatřicetiletá konzervativní katolička z Azurového pobřeží byla dřív tahákem strany své tety, než se rozešly a ona nastoupila k Zemmourovi.

Vzpoura u konzervativců

Znovudobytí má v průzkumech podporu 5,5 procenta. Takže tandem Bardella–Maréchalová na vládu nestačí. Pak ale prolomil takzvaný sanitární koaliční kordon kolem Le Penové šéf konzervativních Republikánů Éric Ciotti. S jeho 7,2 procenta už parlamentní většina složit jde. Z druhé strany se proti Macronovi začala spojovat radikální levice kolem Jean-Luca Mélenchona.

Pak ale vedení Republikánů předsedu Ciottiho kvůli spolupráci s Le Penovou vyloučilo ze strany. Ten to odmítl přijmout a zabarikádoval se v sídle partaje. Na stranu, kterou kdysi zakládal Charles de Gaulle a která byla největším dodavatelem francouzských prezidentů v éře Páté republiky, je to hodně divoký vývoj. Snad proto francouzská agentura AFP přirovnává události posledních dní v Paříži k hodně divoké hře ze seriálu Dům z karet. 

A za velmi rizikové dění ve Francii zjevně považují i investoři. Agentura Moody’s pohrozila Francii snížením ratingu. Úroky ze státních dluhopisů prudce rostou. Investoři se zjevně děsí, co by Francii kohabitace Macrona s Le Penovou přinesla. Její strana chce omezovat volný trh v Evropské unii, rozbořit Schengenský prostor, výrazně zesílit protekcionismus nebo zrušit zvýšení důchodového věku na 64 let, které přes obrovské demonstrace prosadil loni Macron. A je to také jeden z důvodů, proč dostal tak málo hlasů.