Martin Čaban: Klausův a Havlův odkaz nejsou protiklady
Nejsmutnější ovšem není tato soutěž sama, ale fakt, že příliš mnoho lidí ji s politiky hraje a hledá vítěze. Přitom je to trapnost, v níž se utápí jakékoli pozitivní poselství. Obzvláště smutné jsou střety mezi tábory „klausovců“ a „havlistů“. Dokud bude tento boj pokračovat, nebude česká demokracie dospělá, i kdyby uběhlo čtyřikrát pětadvacet let.
Vypadá to trochu jako pitomá hra osudu. Novodobá česká demokracie dostala do vínku samet místo obvyklejší krve, a tak, aby to nebylo zase příliš jednoduché, dějiny alespoň přivedly k jejím základům dvě postavy, které se nemohly ani cítit. Jejich boj začal hned, jak se usadil revoluční prach, a neskončil dodnes, přestože Havel je po smrti a Klaus v penzi.
Snad za tím jsou příliš velká ega, snad snaha následovníků urvat pro toho či onoho větší díl zásluh na dosavadní cestě, snad to, že ideje po pádu komunismu pod tlakem vytryskly v krystalických podobách nepřipouštějících kompromis. A snad trochu od každého. Ze všeho nejméně je v tom však skutečného střetu neslučitelných ideologií.
Havlův důraz na občanskou společnost a Klausova obhajoba stranictví a parlamentarismu nestojí v protikladu. A jestli si to nedokázali uvědomit či připustit sami „otcové zakladatelé“, pak by na usmíření jejich odkazů měly pracovat nástupnické generace politiků, kteří v době sametu teprve jen tak tak brali rozum.
Je snad dostatečně zřejmé, že ve zdravých a demokraticky vyspělých společnostech parlamentarismus a občanské iniciativy přirozeně fungují vedle sebe. Stavět se striktně za jedno a proti druhému znamená tvrdit, že na minci platí jenom orel. To není odpor k hledání třetích cest. To je iracionální neochota připustit, že na minci existuje i druhá strana. Což je obzvláště nešťastné ve chvíli, kdy to vypadá, že celou tu politickou minci si strčí mezi mnoho jiných do kapsy podnikatel, který tvrdí, že zastupuje obě její strany naráz.
Václav Klaus viní Václava Havla, že zasel nenávist proti politickým stranám, kterou nyní Babiš sklidil. Něco pravdy na tom je – Babišovo hnutí lze skutečně vnímat jako velmi vulgarizované zhmotnění Havlovy „nepolitické politiky“, jakkoli je jisté, že Havel sám by z něj nadšený nebyl. Stejně tak ovšem platí, že kdyby strany už od Klausovy éry a včetně Klausovy strany dokázaly fungovat správně a důvěryhodně, neměl by Babiš cestu k moci tak snadnou.
Skutečná příčina Babišova úspěchu tkví právě v dlouho a uměle protahovaném konfliktu o jediný správný výklad posledního čtvrtstoletí. Právě tato nesmiřitelnost umožňuje populistům degradovat nejdelší demokratickou etapu v české historii na 25 let zlodějin a rozkrádání. Má-li standardní politika obstát v příštích 25 letech, měla by rychle začít se syntézou havlismu s klausismem.