Když Elon Musk napsal minulý týden na Twitteru, že chce Twitter koupit po 54,20 dolaru za akcii, připomnělo mi to v rozsáhlejším měřítku slavné Babišovo „zítra asi něco koupím“ z roku 2013, po kterém koupil vydavatelský dům Mafra. A to z více důvodů.
Je velmi dobře vidět, jaký vliv mají vrtochy miliardářů na veřejný prostor, protože po Muskově tweetu, stejně jako kdysi po Babišově prohlášení, se strhla poměrně značná veřejná vřava. A také je vidět, jak oba byznysmeni vůbec nerozumějí byznysu, do něhož vstoupili či chtějí vstoupit. Pokud tedy vůbec máme věřit jednomu z nejbohatších lidí planety, že o sociální síť stojí.
Mafra vykázala předloni pod současným majitelem rekordní finanční ztrátu a její tituly kvůli Babišově politickému angažmá nejsou vnímány – jakkoli si myslím, že do určité míry dost nespravedlivě – jako důvěryhodné. Z hlediska investora je to bezpochyby selhání.
Twitter chce Musk koupit hlavně proto, jak řekl, aby zajistil, že na platformě bude co nejvyšší svoboda slova a nebude se tolik „cenzurovat“. Na to má bezpochyby právo, navíc podpořené desítkami miliard. Nicméně mluvit právě v případě Twitteru o přehnané cenzuře je hluboká neznalost historie této platformy i toho, jak funguje obsahová moderace.
Twitter začal jako místo, kde si skutečně každý mohl dělat a říkat takřka co chtěl. První pravidla, která zavedl kolem roku 2009, se týkala spamu a vydávání se za někoho jiného – což zní dnes v době falešných parodických účtů poslanců Faltýnka a Kotena a exministra Schwarzenberga poněkud legračně. Původní pravidla se tedy nijak neohrazovala proti rasismu, vyhrožování nebo cílenému obtěžování.
Twitter vypadal dlouhou dobu jako totální Divoký západ, což byl jeden z mnoha důvodů, proč se někdy kolem roku 2015 dramaticky zpomalil růst počtu uživatelů, a tím i celý byznys. Poslední kapkou byl mediálně dosti známý případ herečky Leslie Jonesové, která se na Twitteru po premiéře velmi podprůměrného remaku Krotitelů duchů stala na několik dnů terčem rasistických a sexistických urážek.
Řada průšvihů, zaměstnaneckých protestů a vlastních analýz toho, že Twitter funguje jako zesilovač některých mimořádně odporných lidí, vyústila v bedlivější moderaci obsahu. To sice vedlo k omezení nejhorších excesů, ale také k zablokování účtu bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa či k nemožnosti sdílet články o obsahu notebooku Huntera Bidena, syna současného amerického prezidenta – což Twitter zdůvodňoval velmi amatérsky.
V naprosto drtivé většině případů Twitter zůstává platformou, kde je možné říkat téměř cokoli včetně vcelku otevřeného rasismu či zpochybňování holocaustu. Ve stanovení jasných hranic a vymáhání vlastních pravidel je Twitter podobně jako jiné platformy velmi laxní.
Musk tomu nasadil korunu minulý týden v hodinovém živém vystoupení na TED2022 (Technology & Entertainment & Design je globální nadace a nezisková iniciativa věnovaná myšlenkám hodných šíření působící od roku 1984 – pozn. red.), kdy na otázku, proč chce koupit Twitter, odpověděl, že se síť stala, volně přeloženo, „de facto náměstím“, míněno prostorem pro výměnu názorů. A že je třeba, aby se lidé mohli svobodně vyjadřovat v rámci zákona, a také že je třeba otevřít algoritmus a nemanipulovat skrytě tím, jaké tweety se uživatelům zobrazují, a jaké ne.
To je dost šílená představa. Twitter rozhodně není „náměstím“ ani veřejným prostorem, je to privátní podnik (pokud už něco je analogií náměstí, pak je to celý internet), což se dá snadno dokázat tak, že si ho může koupit jeden dostatečně odhodlaný miliardář. Svobodné vyjadřování je bezvadné, ale jak jsme si ukázali výše, pokud neexistuje alespoň nějaká forma moderace obsahu – a to i toho, který není nezákonný – končí to špatně.
Dokázaly to koneckonců pokusy o alternativy Twitteru postavené na tom, že „necenzurují“, jako jsou Parler nebo Gab. Skomírají, protože tento přístup nevyhnutelně vede k cílenému obtěžování uživatelů nebo k tomu, že takové platformy zaplaví násilí a porno.
Moderace na sociálních sítích je navíc fenoménem, kterým se zabývá řada akademiků. Jejich práce popisují, jak je to u obřích platforem těžké, jako například výborná kniha Za obrazovkou od Sarah T. Robertsové, a jak jde o záležitost špatně placených dělníků internetu v podmínkách, které se podobají gründerskému kapitalismu konce devatenáctého století.
„Představte si dlouhé směny, při kterých se díváte na neustálý proud videí a fotografií zobrazujících násilí, mučení zvířat nebo zneužívání dětí,“ popsal nedávno svou zkušenost pro web Business Insider Daniel Moutang, který pracoval pro subdodavatele Facebooku v Keni za 1,50 dolaru na hodinu.
Pokud by právě tohle chtěl Musk změnit, bylo by namístě mu zatleskat. Ale koupit Twitter – jenž je i přes svoje neduhy místem, kde je možné se dozvědět neuvěřitelně zajímavé informace od extrémně úzce zaměřených expertů, které by nikdy nikoho v médiích nenapadlo oslovit – a pak ho zničit amatérskými nápady, které Musk předvedl v rozhovorech, to se mu, doufám, nepodaří.
