Zažili jsme stávku učitelů, lékaři hrozí výpověďmi z přesčasů. Zástupci dvou velkých výdajových rezortů se rozhodli vyzkoušet svou sílu a přitlačit vládu a daňové poplatníky ke zdi. Přestože své požadavky halí do ušlechtilých cílů, jako je udržení kvality vzdělávání i zdravotní péče, ve skutečnosti jde o peníze. O ně jde totiž vždy až v první řadě. Přitom bychom u nás marně hledali sektory, které se v posledních letech mohly těšit tak masivním finančním hodům.
Šetřit nehodláme, už jsme se nakonsolidovali dost – tak si překládám důvody stávky v regionálním školství a protestů zdravotníků, kteří hrozí výpověďmi, pokud jim vláda nedá víc peněz. Chtít vyšší mzdy a platy je jistě legitimní požadavek. V současné ekonomické a rozpočtové realitě Česka je však jen těžko splnitelný. Tedy pokud nechceme rozcupovat horkotěžko dosaženou shodu na konsolidačním balíčku, který tuzemské veřejné finance přibližuje zpět k dlouhodobě udržitelnému stavu.
Je paradoxní, že situaci vyhrotili zástupci rezortů, do nichž tok veřejných peněz výrazně převyšoval růst nominálního hrubého domácího produktu. V případě regionálního školství to platí přinejmenším od roku 2016, u zdravotnictví můžeme tento vývoj sledovat od roku 2019. Dokonce i výdaje na penze, které představují zdaleka největší položku veřejných rozpočtů, se dostaly nad růstový trend nominálního HDP až v loňském roce, a to hlavně kvůli mimořádným valorizacím vyplývajícím z nezvykle vysoké inflace.
Zasaďme si finanční situaci zdravotnictví a regionálního školství do ekonomického kontextu naší země. Zatímco nominální HDP vzrostl za posledních devět let přibližně o 70 procent, nominální výdaje na regionální školství za stejnou dobu doslova explodovaly asi 2,3násobně. Platby za státní pojištěnce do systému zdravotního pojištění za posledních devět let stouply téměř 2,4násobně, z čehož drtivá většina připadá na období po roce 2018. Pro srovnání, výdaje na penze se od roku 2014 zvýšily přibližně o 75 procent, přičemž na devítiletém trendu je patrné, že se vyvíjely plus minus stejně jako nominální HDP.
Jistě se dá argumentovat, že rapidní nárůst obou výdajových položek je ospravedlnitelný. U školství například tím, že jde o postupné odstranění jakéhosi vnitřního dluhu z minulosti, v případě zdravotnictví pak covidovou krizí, která si zkrátka vyšší výdaje vynutila. Podobně jako si nyní zjitřená mezinárodněpolitická situace vynucuje výdajově dohánět to, co jsme zanedbali v případě naší armády a obranyschopnosti.
Jenže nově nastolený trend u školství i zdravotnictví spíše ukazuje na učebnicový efekt západky. Jakmile totiž jednou nějaké výdaje „skočí“ na novou úroveň, zpět se už nevrátí. Vše stvrzeno další novinkou v podobě zákonné valorizace výdajů, kdy učitelé v regionálním školství budou mít od roku 2024 garantováno, že průměr jejich platu neklesne pod 130 procent průměrné mzdy v národním hospodářství, a kdy platby státu na zdravotní pojištění za státní pojištěnce porostou podle stejného vzorce, který nyní aplikujeme při valorizaci penzí.
Fajn. Pokud chceme učitelům a zdravotníkům takové příjmy dopřát, měli bychom se také ptát, zda jsou peníze utráceny efektivně. Pouhým nalitím dalších financí do systému jeho neduhy nevyřešíme. Spíše se zdá, že více peněz vede k většímu napětí. Jak jinak lze pochopit, že výsledkem posílení penězovodů do školství a zdravotnictví jsou nespokojení učitelé a zdravotníci?
Autor je člen Národní rozpočtové rady
