Digitalizaci mají v programu politici vládní i opoziční a v kampani toto slovo ještě hodně uslyšíme. Koneckonců i řada ekonomů v médiích poukazuje na důležitost digitalizace úřadů, ale i českého průmyslu jako na jednu z hlavních cest, jak zefektivnit státní správu, vrátit se k udržitelnému růstu a snížit do budoucna deficity státního rozpočtu. Reálně je důležité soustředit se i na to, co je o patro níže – tedy na infrastrukturu nezbytnou pro digitální ekonomiku. A postavit ji rychle a dobře je v Česku, tedy v zemi svírané extrémně komplikovanými stavebními předpisy, pořád churchillovsky krev, dřina, slzy a pot.
Za každým vysílačem na domě nebo stožáru je práce mnoha lidí v telekomunikačních firmách, kteří musejí vyběhat různá povolení a razítka a vyjednávat s obcí nebo krajem. Většina základnových stanic by pak měla být do budoucna připojovaná do páteřní sítě optikou. To vše je nutné, aby „vysokorychlostní“ mobilní sítě běžely skutečně rychle. Optika je z hlediska budoucích nároků na rychlost a kapacitu samozřejmě ideálem i pro pevné připojení domácností a firem.
Jenže přivedení optiky znamená pochopitelně vzít do rukou krumpáče a lopaty a kopat a kopat, a tady už operátoři narážejí na byrokracii v podobě stavební legislativy a různých dalších překážek, které před malé i velké operátory klade české právní prostředí i některé místní samosprávy. I přesto, že se v minulosti podařily některé dílčí úspěchy – například telekomunikační sítě už nemusejí být zkolaudované a výrazně menší byrokracie je potřeba u přípojek do vzdálenosti sto metrů, což zrychlilo výstavbu o měsíce – stále dost hříchů zůstává.
Mohlo by se je podařit aspoň zčásti odstranit novelou zákona o elektronických komunikacích, která právě prochází třetím čtením. Je dobře, že téma usnadnění výstavby sítí je nadstranické. Pod návrhy, které mohou pomoci operátorům stavět, jsou podepsáni poslanci z koalice i opozice.
Pár příkladů: stát na jedné straně chce, aby operátoři investovali do rychlého internetu, a v některých zvláště komplikovaných lokalitách to podporuje i dotacemi. Na druhé straně státem řízené organizace – jako třeba Ředitelství silnic a dálnic – za stavbu na svých pozemcích vybírají výpalné v podobě vysokých věcných břemen, která v některých případech mohou prodloužit návratnost investice na dvacet a více let. To je pro většinu operátorů samozřejmě neakceptovatelné. Rychlý optický internet kvůli tomu nezíská ročně asi čtyřicet tisíc domácností. Vláda si to uvědomuje, vysoká věcná břemena ze strany státních organizací identifikoval jeden z vládních akčních plánů jako vážnou překážku pro rozvoj internetu. Ve vládním návrhu zákona o elektronických komunikacích ale usnadnění výstavby optických tras pro rychlý internet chybělo, napravit to museli až poslanci pozměňovacím návrhem.
Dalšími problémy, které se snaží zákon řešit, jsou snazší ukládání kabelovodů v opravovaných nebo stavěných silnicích či otázky vnitřních rozvodů v bytových domech. Některá společenství vlastníků jednotek totiž nechtějí dávat operátorům souhlas k vybudování sítí uvnitř domů, i když si individuální vlastník bytu přeje kvalitnější internet. Smůlu na nespolupracující „esvéjéčko“ mají lidé až ve třetině domů v lokalitě, kde se operátor snaží postavit optiku.
Snad poslancům a posléze i senátorům elán vydrží a snazší a rychlejší výstavbu vysokorychlostních internetových sítí nakonec schválí.
