Orbán okouzlil nacionalisty. Od těch, kteří donedávna chtěli řídit agendu EU, dostal volnou ruku
Maďarský premiér Viktor Orbán už před eurovolbami snil o velké frakci vlastenců, kteří odvrhnou vzájemné spory a vytvoří sílu schopnou ovlivňovat unijní dění. Hlasování o složení Evropského parlamentu jeho naděje málem pohřbilo. Nacionalistická uskupení včetně maďarské strany Fidesz nakonec dopadla hůře, než doufala. A národovci místo bratření sklouzli k pletichám ve snaze urvat co nejvíce pro sebe.
K Orbánovi se zachovala poměrně macešsky italská premiérka Giorgia Meloniová. Opojena domácím úspěchem pomýšlela na to, že na ní z velké míry stojící frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR) bude rozhodovat o klíčových postech v EU. Maďarský potížista s proruskými postoji pro pragmatickou političku zřejmě představoval překážku v pokusu vlísat se do přízně unijního mainstreamu.
Lidovci, socialisté a liberálové ji nakonec k velkému stolu stejně nepustili a vykázali ji zpět do kouta. Meloniová však mezitím do ECR vpustila Alianci za unii Rumunů a zde narazila na své limity i Orbánova touha po sjednocování vlastenců. Vzkázal, že s protimaďarskou partají v jedné frakci nikdy sedět nebude, a raději se pustil do zakládání své vlastní, Patriotů pro Evropu.
Zpočátku to vypadalo na těžký propadák. Jistotou pro Orbána byl pouze politicky promiskuitní český expremiér Andrej Babiš, který ukončil nesmyslné soužití hnutí ANO s liberální frakcí Renew. Orbánův kamarád z visegrádské čtyřky, šéf slovenské vlády Robert Fico, se ale rozpomenul, co znamená zkratka SD v názvu strany Směr. Poláci z Práva a Spravedlnosti (PiS) situace zřejmě využili k tomu, aby trochu podusili už zkrotlou Meloniovou a nakonec zůstali v ECR.
Zlom nastal v okamžiku, kdy se Orbánovi podařilo odloudit Svobodnou stranu Rakouska z nacionalistické frakce Identita a Demokracie (ID). Nakonec se za vlasteneckým krysařem poslušně přesunula většina členů této skupiny a Meloniové navíc zběhla španělská partaj Vox. Orbán tak stvořil třetí největší skupinu v europarlamentu a přilákal zvučná jména včetně italského vicepremiéra Mattea Salviniho, nizozemského kritika islámu Geerta Wilderse a francouzské bojovnice proti imigraci Marine Le Penové.
Její soukmenovec Jordan Bardella se po domácím neúspěchu Národního sdružení sice stal šéfem frakce, i tak je pozoruhodné, že západní nacionalisté nechali Orbána bez odporu přetvořit a přejmenovat své dítě. Když jej v roce 2019 zplodili, hovořila Le Penová o změně unijní politické šachovnice a Salvini plánoval otřást europarlamentem.
Nyní se však zdá, že jsou tak znavení pandemií, válkou a domácími politickými boji, že rádi svěřují bič na unijní elity donedávna osamocenému bojovníkovi z pusty. A zjevně mu zatím také nechávají volnou ruku v tom, jakou nastolí agendu. Orbán svou frakci ustavil v době, kdy předsedá Radě EU a svévolně vede rozhovory o situaci na Ukrajině i s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Patrioty od ECR dělí především postoj k válce. Někteří otevřeně připouštějí, že je to pro ně podružné téma, které by ideálně mělo zmizet v zájmu „míru, pořádku a rozvoje“. Orbán tak má k dispozici širokou a lhostejnou platformu pro svou podvratnou činnost, kterou navíc může rozvíjet i s dalšími kritiky pomoci Kyjevu, především se Slovenskem.
Už dlouho se hovoří o tom, že si jestřábí země z východu v čele s Polskem v průběhu války vydobyly silnější postavení v sedmadvacítce. Polský premiér Donald Tusk vyjednával o obsazení důležitých pozic a estonská premiérka Kaja Kallasová bude šéfkou unijní diplomacie. Nyní se představitel „nové“ členské země stal i lídrem euroskeptického proudu.
