Jedny z nejdůležitějších voleb v letošním roce skončily bez šoku, po kterém by Francie už nikdy nebyla jako dřív. Emmanuel Macron obhájil prezidentský mandát, přízrak roku 2016, kdy nás anglosaský svět zaskočil nejdříve brexitem a pak zvolením Donalda Trumpa, byl zahnán. Země na východě Evropy si mohou oddychnout, protože unijní postoj k válce na Ukrajině se zásadně nezmění. Paříž se dál bude angažovat ve vojenských strukturách NATO a v ohrožení není ani spolupráce v rámci eurozóny.
Macron sice získal 58,6 procenta hlasů, což je zřejmě víc, než před dvěma týdny doufal, přesto to není žádný velký důvod k jásotu. Rodina Le Penových ve druhých kolech pomalu dotahuje vítěze a už letos by se vlastně nikdo příliš nedivil, kdyby se nacionalistické kandidátce podařilo zlomit pravidlo, že se proti krajní pravici v rozhodujícím okamžiku všichni ostatní semknou.
Paradoxně to přitom není tím, že by přímá podpora Marine Le Penové nějak závratně rostla. V prvním kole měla o necelé dva procentní body více hlasů než v klání v roce 2017 a nakonec mohla být ráda, že jí účast v rozhodujícím duelu nesebral radikálně levicový adept Jean-Luc Mélenchon.
Úvodní střet ukázal, jak silně je současná Francie rozdělená, především regionálně a věkově. Zjednodušeně řečeno - Le Penová ovládla sever a jih země a dobře se jí dařilo u voličů středního věku. Emmanuel Macron držel západ a východ a těšil se vysoké podpoře seniorů. U nejmladších Francouzů si velmi dobře vedl Mélenchon.
Před rozhodujícím kláním se tak řešila palčivá otázka, zda Mélenchonovi voliči půjdou hlasovat proti Le Penové nebo si řeknou, že její vládnutí nebude horší než Macronovo a zůstanou doma. Jejich vyřazený favorit jim dal na výběr, vzkázal pouze, že nacionalistce nemají dát ani jeden hlas.
Část se jich však tímto omezením neřídila, Le Penovou dle průzkumu Ipsos podpořilo 17 procent původně Mélenchonových příznivců. Je tak zřejmé, že i ve Francii začíná být pro určitou skupinu obyvatel přijatelnější volit protisystémového kandidáta na opačném konci spektra, než dát hlas představiteli politického mainstreamu.
Macron se dostal do Elysejského paláce s příslibem hlubokých ekonomických reforem, které ovšem nedotáhl kvůli velkému odporu obyvatelstva a pandemii koronaviru. Přestože podle některých názorů jím nastartované změny už mají pozitivní dopady i na chudší Francouze, získal nálepku "prezidenta bohatých", jemuž jsou problémy "obyčejných" lidí z problematických regionů lhostejné. Byl tak snadným cílem Le Penové, která systematicky vedla kampaň za pozvednutí Francie v místech, kde příležitosti odvál globalismus a měnící se svět a lidé tam utratí nemalou část příjmů jen za to, aby se vůbec dostali do práce.
Pokud si ale se strukturálními problémy země neporadí Macronovy protržní reformy nebo jim Francouzi nedají šanci, je pak otázka kdo tedy a jak. To, že Le Penová dokáže v zájmu svého úspěchu dobře přečíst trable nižších příjmových vrstev, neznamená, že je jich schopná zbavit.
A vše nasvědčuje tomu, že o tom nejsou příliš přesvědčeni ani Francouzi. Předvolební průzkumy byly v posledních měsících velmi divoké a vyznačovaly se krátkodobým nárůstem popularity v podstatě každého, kdo se objevil na scéně. Zdálo se, že Francie prostě hledá svého spasitele a je celkem jedno, kde se vezme.
Pokud budou současné globální potíže pokračovat a Macronovi se nepodaří dát rychle naději Francouzům na periferii, je velké riziko, že příště už se najde dostatek hlasů pro nejpopulističtější odrůdu kandidáta. Je dost možné, že se v roce 2027 ve druhém kole dočkáme souboje dvou antisystémových uchazečů a Francii tak nezbude než si trumpovskou zkušeností projít.
