Petr Zahradník: Nastavení hodnot, morální hazard a limity solidarity
Aktuální vývoj pandemie ve scénách absurdního dramatu v surrealistických kulisách nabízí též pasáže zcela z kloubů vymknutého černého pasažérství a furiantského hrdinství, schovávajících se za fasádu osobní svobody. Ve skutečnosti však cesta „hrdinných“ bojovníků za svobodu odmítajících očkování či jakékoliv další pandemii potlačující postupy končí na nemocničních lůžkách. A s nimi též proklamovaná osobní svoboda. Neboť výsledný účet za poskytnutou péči stejně jako za nemocenskou není hrazen z jejich soukromé kapsy, nýbrž z veřejných prostředků, na jejichž tvorbě se podílí veškerá produktivní část populace. A mezi ní má zřetelnou většinu ta část, která se kloní k obezřetnosti.
Onen účet není malý a jeho výše je s ohledem na vyhodnocení možných alternativ nadměrná. Jestliže náklady na pořízení očkovací dávky včetně péče odborného zdravotního personálu se vejdou řekněme do tisícovky, jednodenní náklady za pobyt na oddělení intenzivní péče stoupají kamsi ke stu tisíců korun. Synergický efekt očkování dále umocňuje fakt, že v jeho důsledku se šíření viru zásadně eliminuje, kdežto neočkovaný je jeho aktivní inseminátor. Rádoby obhajoba osobní svobody je tedy ve skutečnosti pouze projevem bezostyšného egoismu a zbabělosti, kdy dotyční nejsou ani ochotni pokrýt své riskantní chování na svůj vlastní účet. Situace, kdy se vysoká míra rizika zvrátí na tu špatnou stranu a tisíckrát varovaný poškozený se náhle pídí po záchranné síti, je očividným morálním hazardem. V dané situaci jde již osobní svoboda stranou a veřejná kompenzace přichází vhod.
Není to trochu divné? Nemá docela velká část z nás trochu dost pokřivené hodnoty? Morální hazard je projevem nejen společenského, ale i tržního selhání. Z pohledu ekonoma tak nastává čas, aby stát zasáhl. Aby došlo k vytvoření takového systému, který přestane donekonečna ustupovat zbabělým sobcům, ale bude stimulovat a bonifikovat zodpovědné. Míra kolektivní solidarity již dosáhla svých limitů.