Pokrytecká Evropa vykupuje plyn chudším zemím
Evropa se před začátkem zimy uklidňuje tím, že ceny plynu na burze postupně klesají a zásobníky se plní i přesto, že Rusko téměř zavřelo přívodní kohouty. Moc se přitom neohlíží na to, že syslení suroviny z alternativních zdrojů uskutečňuje na úkor nejzranitelnějších zemí. A ráda také pozapomněla, že před rokem na summitu v Glasgow peskovala některé státy za neochotu skoncovat urychleně se spalováním uhlí, z jehož energie se nyní ráda hřeje.
Zatímco loňská klimatická konference v Glasgow byla bedlivě sledovanou událostí, letošní v Egyptě zůstává na okraji zájmu. Za rok se toho ve světě změnilo tolik jako málokdy dříve. Válka na Ukrajině a energetická krize nejenže přenastavily evropské priority, ale také ukázaly, jak dokáže být Západ pokrytecký a hodnotově nestálý.
Loni se Evropská unie pyšnila svým Green Dealem a považovala se za tahouna boje proti klimatickým změnám, který chce inspirovat a strhnout na zelenou cestu ostatní. Za jedno z velkých vítězství před skotským summitem byl považován závazek Číny, že už nebude financovat výstavbu uhelných elektráren v zahraničí.
VIDEO: Tisková konference po jednání vlády
O rok později Německo připojuje k síti jeden blok tepelných elektráren za druhým a transport uhlí získal přednost na železnici. Paradoxně také kvůli nízké hladině Rýna, spojované s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv.
Nemluvě o tom, že po zákazu dovozu uhlí z Ruska míří do EU tato hornina ve velkém z těch nejvzdálenějších končin světa včetně Austrálie, jež byla loni kritizována za neochotu ukončit její dobývání. Nebo z kolumbijského dolu přezdívaného „Zrůda“, který připravuje místní obyvatele o půdu.
Jisté pokrytectví Evropa předvedla, už když se v Glasgow hovořilo o klimatických dopadech úniků metanu při těžbě a přepravě plynu, které podle některých názorů dokonce předčí uhlí. Především Berlín přesto dál sázel na tuto surovinu z Ruska, dokud kromě ní nezačalo exportovat i tanky.
A když už není ruský plyn žádoucí ani dostupný, doveze se odjinud. Co na tom, že bohatá Evropa v honbě za plnými zásobníky přeplácí chudé zákazníky jako Bangladéš, Pákistán či Filipíny. To zřejmě povede k výpadkům a odstávkám továren a prohloubí chudobu v regionu.
Lidnaté asijské země nemají jinou možnost než se sbližovat s Ruskem a obracet se k levnějším a špinavým zdrojům, především k uhlí. Ovšem právě v těchto zemích Čína na nátlak Západu v posledním roce své uhelné projekty rušila.
Evropské státy se navíc v uplynulých měsících snažily vymámit větší dodávky plynu z Afriky a přimět ji k navýšení těžby. Patrně jim přitom nijak nepřekážel jejich podpis pod dohodou z Glasgow, slibující letos ukončit financování fosilního sektoru v zahraničí.
Unijní vlády a Brusel mají samozřejmě právo měnit pod tíhou okolností své priority a chránit evropské obyvatelstvo a průmysl. Těmito otočkami, byť je označují za krátkodobý odklon od zelených plánů, však ztrácejí nárok moralizovat znečišťovatele ve zbytku světa a v roli tahouna boje proti klimatickým změnám se stávají nedůvěryhodné. Kdo by také poslouchal kazatele vody, který ostatním víno sebral a vypil.
