Šašek provokuje: Hypotéka? Ne, raději avokádové toasty. O čem svědčí bizarní logika miléniálů
Na tvrzení australského milionáře a developera Tima Gurnera, že mladí by na vlastní bydlení měli, kdy své peníze neprojedli v hipsterských bistrech, může být i kus pravdy. Nabízí se ale i otázka, v jakéže realitě to vlastně žijeme, když tolika lidem přijde "prožírání hypotéky" úplně normální a cool. A zrovna veselá tedy není, odmyslíme-li veselé instagramové a snapchatové filtry. Avokádové toasty pak holt slouží jako novodobé opium lidstva.
Všude se píše, jak je pro miléniály důležitý volný čas, seberealizace a harmonická balanc pracovního a osobního života. Jako by do sebe nasáli všechny ty Dálným východem cinklé mantry o osobním rozvoji a teze, že smyslem života je být šťastný. A i to štěstí je prý vlastně jen nastavení mysli jednotlivce, tak proč pak řešit nějaké materiální či kariérní záležitosti. Z takhle uvedené charakteristiky mladé generace (i když... lidi mezi 25-34 lety jako mladé už tak snadno titulovat nejde) je jasné, že představa, že se budou většinu života honit od splátky ke splátce, jim voní ještě o něco méně než generacím předchozím.
A teď vynechme materialistický "detail", že v zemích prvního světa jsou v tomto věku chudší, než kdysi byli jejich rodiče, takže se pak o vlastním bydlení uvažuje o to hůře, i kdyby vůle byla.
Ba co víc, mezi vznešenou ideologií a ekonomickou realitou dochází ke stále větším rozporům, ať už si každý do "vznešené ideologie" projektuje cokoliv. Dlouhodobé zadlužení je třeba pořád nezanedbatelným množstvím lidí vlastně bráno jako akceptovatelný symbol "dospělosti", kdy se tedy člověk konečně jako že usazuje a syslí si už tu kariéru a materiálno.
No jo, jenže doby, kdy člověk mohl počítat s relativně výnosnou kariérou zajištěnou na dlouhá léta v jedné firmě či dokonce na stejné pracovní pozici, jsou přece jenom dávno pryč. Prekarizace, flexibilita a tak vůbec se tomu také říká. To se pak o vlastním bydlení uvažuje zase o něco hůře, i kdyby ta vůle byla.
Jenže ono jí je stále méně. Nahlodávají ji také různé technologické vymoženosti, smartphony, aplikace na levné letenky, všelijaké možnosti ubytování a vůbec levného a cool cestování. Není nad to žít svůj discopříběh sen o nalézání pravého já, seberealizaci a svobodném stavu mysli, co se vymyká nalajnovaným škatulkám.
Hodně se zkrátka mluví i o přesunu ze lpění na materiálnu na zážitky. Víte jak, prostě si místo auta či bytu pořídit dlouhé týdny, měsíce či roky někde na cestách. Co na tom, že někde v nevědomí každého takového zážitkáře je touha blýsknout se na sociálních sítích a hezky postaru zkonzumovat ten příliv lajků. Jasně, materiálnu je konec, ale lajky bychom chtěli vozit na trakaři. A kdy ty lajky chceme? Přece hned. Navíc ono fotit na Instagram dům, byť s vidinou toho, že jednou bude "náš", se přece jenom taky omrzí a nejde donekonečna. To už je pak samozřejmě lepší fotit ho(s)tely a gastronomické porno v různých zemích světa, aspoň nějaká rozmanitost.
Bizár pak také je, že miléniálové rádi deklarují, jak vyznávají hodnoty diverzity, otevřenosti a svobodomyslností, ale pak stejně mnohdy dlí v černobílém myšlenkovém schématu "buď hypotéka, nebo zážitky." Ať už vědomě či nikoliv, volbou či okolnostmi. Tím pak samozřejmě veškerá legrace končí. Je ale fakt, že v různých hipster café se dá dobře předstírat vlastní sofistikovanost a komplexní osobnost, která samozřejmě hluboce opovrhuje přízemními krysími závody, do kterých se uvrtaly o něco workoholičtější generace předchozí, aby na konci cílové pásky vyhrály syndromy vyhoření a hrsti antidepresiv. Jejich spotřeba nicméně roste úměrně s tím, jak moc je člověk nucen předstírat sám před sebou, že je vše vlastně ok.
A předstíráním toho, že sázkou na "zážitky" člověk nějak na realitu a systém vyzrál, se asi zas tak daleko dostat nedá. Už jenom proto, že logiku fungování pozdního kapitalismu "zážitky" nijak nenabourávají, naopak. Každopádně lze mít pro podobný eskapismus pochopení, protože středostavovská zahypotékovaná životní realita asi zas až taková bomba není, pokud už se k ní člověk vůbec výší svých výdělků dopracuje. Západní mládeži se ostatně začala zajídat už někdy v 60. letech a je jasné, že společenské trendy její lákavost spíše snižují než naopak.
...někdo ty nepříjemné věci říkat musí