Snad již můžeme říci, že první zimu po ruském vpádu na Ukrajinu jsme zvládli. Zásobníky plynu, asi nejsledovanější komodity, jsou stále více než z poloviny zaplněny a výhled na následující týdny je optimistický. Máme dobrou výchozí pozici pro přípravu na následující topnou sezonu. Můžeme se tedy zamyslet nad tím, jak zlepšit bezpečnost dodávek do budoucna.
Velkým dílem se krizová opatření v minulém roce řešila na úrovni Evropské unie, což je dáno sdílenou pravomocí EU v otázkách energetiky a existencí společných trhů s elektřinou, a především s plynem, komoditou, na niž důsledky ruské agrese dopadly nejvýrazněji. Světlo světa tak loni spatřil například poměrně konkrétní návod Evropské komise na omezení energetických dovozů z Ruska v podobě plánu REPower EU.
Jedním z potenciálně důležitých opatření ujednaných během českého předsednictví byla dále dohoda členských zemí na společných nákupech zemního plynu, respektive sdružování poptávky velkých odběratelů na úrovni EU. Celá věc během hektického podzimu zdánlivě trochu zapadla, mechanismus by se přitom dle místopředsedy Evropské komise Maroše Šefčoviče měl rozjet už v dubnu.
Logika je jednoduchá. Mechanismus má snížit riziko, že zájemci budou v krizových časech soupeřit, přeplácet se a poženou tím cenu nahoru. Velcí kupci jsou navíc obecně atraktivnější, a tudíž mohou vyjednat lepší ceny. Opatření dohodnuté v listopadu loňského roku ovšem neznamená, že členové EU začnou společně nakupovat veškerý plyn. Jedná se o dobrovolné sdružování poptávky, pro kterou pak EU bude vyhledávat dodavatele.
Povinná agregace by měla platit jen pro 15 procent nouzových zásob plynu, což dělá zhruba 13,5 miliardy kubíků ročně. Je proto namístě se ptát – není to málo? Ano i ne. Z hlediska faktického dopadu na bezpečnost dodávek je to nedostatečný krok, zejména uvážíme-li celkový import plynu do EU, který se pohybuje nad 300 miliardami kubíků ročně. Pro srovnání, spotřeba České republiky, krytá prakticky výhradně importy, činí kolem devíti miliard kubíků. Reálně se jedná jen o jakousi záchrannou brzdu, navíc pro velmi malý podíl spotřeby.
Aktuálně se sice podařilo „sesbírat“ poptávku v objemu necelého dvojnásobku výše zmíněného minimálního množství, stále však jde jen o zlomek unijních importů. Z hlediska politického dopadu se nicméně jedná o významný krok. Jde totiž fakticky o sjednocování zájmů v zahraniční dimenzi energetiky.
Půlmiliardový trh Evropské unie je v mezinárodním měřítku pořádně těžká váha. Že by se poptávka agregovala pro celý trh, tak daleko nejsme (a asi ani nebudeme), ale i menší skupině významných spotřebitelů se bude společně soupeřit o dodávky nesrovnatelně lépe než při samostatném postupu.
Dodavatelé mohou být navíc svolnější k poskytnutí lepší ceny, přívětivějších smluvních podmínek nebo třeba nemusejí trvat na omezujících dlouhodobých kontraktech výměnou právě za vidinu většího odběru od většího počtu zájemců.
V geopoliticky rozkolísaném světě je mezinárodní postavení úměrné politickému a ekonomickému významu. V předpokládané mocenské přetlačované Spojených států a Číny za přizvukování upadajícího, ale stále nebezpečného Ruska navíc nepůjde energetiku a zahraniční politiku oddělit. Společný postup v zajišťování dodávek je proto pro EU správnou cestou. Současná dohoda je sice zjevně nedostačující, ale pokud se osvědčí, může posílit mezinárodní pozici Evropské unie, a to nejen v energetice.
Autor je expertem na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity.
