Podle prognózy Mezinárodního měnového fondu bude Německo jedinou rozvinutou ekonomikou na celém světě, která za celý letošní rok spadne do recese. Neznamená to, že recese nejsou i jinde, protože ty se standardně měří jako pokles ve dvou kvartálech za sebou, ale za celý rok 2023 je Německo výjimkou. A do konce roku nezbývá příliš času na zázraky. Pro nás to není jen statistická zajímavost, ale zásadní ekonomický výhled, protože jde o našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.
Ve vzduchu se tak vznáší otázka, zda existuje šance, že by nás pokles Německa mohl stáhnout s sebou. Je to důležitá otázka, i přestože nad ní máme malou kontrolu. Nebo možná právě protože nad ni tu kontrolu nemáme. Pokud bychom si špatnou měnovou politikou či kroky vlády podlomili sami růst natolik, že bychom spadli do recese, mohli bychom to vyčítat sami sobě. A v případě vlády bychom jim mohli u voleb vystavit onen pověstný účet a zkusit to příště jinudy.
Nejhorší by ale bylo, pokud bychom udělali všechno správně, a přesto se k nám recese přelila od našeho západního souseda, prostě jen protože spolu hodně obchodujeme.
Ostatně to se z velké míry stalo během krize z let 2008 a 2009. Česká ekonomika na tom původně nebyla nijak významně špatně. Tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek dokonce předvídal za rok 2009 růst ekonomiky o 5,1 procenta, přičemž celkový účet byl naopak propad o 4,1 procenta. Celkem je to 9,2 procenta oproti plánu a nic takového Česká republika nikdy nezažila. Přestože naše veřejné finance byly relativně oproti jiným zemím v pořádku, naše nezaměstnanost nijak přehnaně vysoká a hlavně naše banky byly pevné a neměly proč padat.
Jistě, hádali jsme se o tom, co dělat, a co ne, řešily se koaliční spory a různé kauzy a vše nakonec skončilo vyslovením nedůvěry a úřednickou vládou. Měli jsme své démony, dalo by se říct. Ale nic z toho by ani vzdáleně neospravedlnilo tak obrovský pokles ekonomiky oproti očekávanému růstu. Ve skutečnosti se k nám jen skrze mezinárodní obchod a náladu na finančních trzích přelila recese započatá ve Spojených státech. Po sousední Kanadě a Mexiku a samozřejmě Číně a Japonsku je Německo pátým největším obchodním partnerem Spojených států. A náš je to jednoznačně největší. Zdaleka největší a nejdůležitější.
Skok z USA do Německa a k nám tak netrval ani tak dlouho. Nikdo dnes nečeká, že by mělo přijít něco byť vzdáleně podobného rokům 2008 a 2009. Na druhou stranu ale máme o jeden skok méně, protože německá ekonomika zpomaluje i bez Spojených států. Nemůže za to úplně sama, trápí ji třeba zpomalující Čína, ale příčina je zejména německá, opatrní spotřebitelé, rostoucí sazby i stále vysoká inflace.
Každý pokles německé ekonomiky je poklesem importu německých firem a domácností a tedy i minusem pro Českou republiku. Otázka, kterou půjde zodpovědět až časem, ale zní, jestli se to nemůže až do minusu propsat i u nás. Třetina našeho exportu směřuje do Německa, a jeho hospodářské výsledky tak nelze ignorovat, ani kdybychom chtěli. O to více, že by nás dohnaly, i kdybychom dělali vše dobře. I kdyby se naše centrální banka a vláda chovaly nanejvýš učebnicově a zodpovědně, stagnující či klesající Německo nás dostihne.
Je to drahé vykoupení ze všech astronomicky velkých výhod mezinárodního obchodu. Jsme díky němu na obou stranách hranice mnohem bohatší, ale přelévají se nám nejen hospodářské úspěchy, ale i některé neúspěchy, včetně inflace anebo právě hospodářského růstu.
