Stát uklidňuje, riziko roste. Heřmanická halda ukazuje, jak se rodí ekologická katastrofa
- Stát u Heřmanické haldy uklidňuje, zatímco odborníci varují před reálným rizikem ekologické katastrofy.
- Ochranná bariéra je podle kritiků technicky vadná a neodděluje hořící masu od toxických odpadů.
- Případ ukazuje selhání odpovědnosti státu, který místo řešení riziko bagatelizuje a přenáší vinu.
Případ Heřmanické haldy v Ostravě se mění v mrazivou ukázku toho, jak státní instituce dokážou bagatelizovat systémové riziko. Zatímco státní podnik Diamo veřejnost ujišťuje, že „žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí“, odborníci i vlastníci sousedních pozemků varují před scénářem, který by mohl znamenat ekologickou katastrofu, jejíž důsledky se radši nikdo neodvažuje domyslet.
V těsném sousedství hořící haldy se nachází skládka chemických odpadů obsahující tisíce tun dehtu a dalších toxických látek. Pokud by došlo k jejich zahřátí nebo zahoření, nešlo by jen o lokální problém. Šíření jedovatých plynů do ovzduší a kontaminace podzemních vod by mohly zasáhnout široké okolí včetně hustě obydlených částí Ostravy.
Bariéra jen na papíře
Klíčovým prvkem ochrany má být oddělovací vzdušná stěna. Jenže právě její provedení je podle OKK Koksoven zásadně chybné. Vrt provedený v kritickém místě prokázal, že stěna nedosahuje k podzemní vodě a pod ní zůstává silná vrstva vysoce hořlavého materiálu.
Jinými slovy: stát vybudoval „protipožární bariéru“ na hořlavé vrstvě. Ochranný efekt je tak podle odborníků minimální, ne-li nulový. Problém je podle všeho už v samotném projektu. Podle zadávací dokumentace se dno oddělovací stěny nachází na úrovni 211,8 metru nad mořem. Závěry takzvané Havlíčkovy expertní komise z roku 2021, která navrhla jako nejvhodnější řešení stavbu oddělujících stěn, zároveň doporučují hloubit až na úroveň podzemní vody, která se nachází až kolem 200 metrů nad mořem.
Diamo se přesto drží vlastní interpretace dat a tvrdí, že jeho monitoring žádnou akutní hrozbu nepotvrzuje. Tento technokratický přístup ale podle kritiků ignoruje fakt, že podzemní požár je dynamický jev, který se může vymknout kontrole během krátké doby.
Státní podnik by měl takovou situaci řešit a spolupracovat s ostatními, ať už s vlastníkem skládky, který ji zdědil po předchozích vlastnících a která je řádně zkolaudovaná, nebo se zhotovitelem oddělovacích stěn, stavební společností Ridera. Diamo ale namísto hledání řešení svádí vinu na ostatní.
Politická odpovědnost bez odpovědnosti
Znepokojení neskrývá ani vedení města. Ostrava se ocitá v paradoxní situaci: stát, který má sanaci na starosti, prosazuje řešení, jež místní samospráva i odborníci považují za nebezpečné. Přesto Diamo žádá o pokračování projektu, a to i po pravomocných rozhodnutích inspekcí a soudů, které jeho dosavadní postupy označily za nezákonné.
V nezáviděníhodné pozici je i vlastník skládky chemického odpadu, společnost OKK. Hoří totiž u sousedů.Vyjádření představitelů firmy Diamo, které celou věc bagatelizuje, nelze označit jinak než za zříkání se zodpovědnosti za vlastní problémy, které jsou navíc hrozbou pro okolí. To celé v režii státního podniku.
Heřmanická halda tak není jen ekologickým problémem. Je symbolem státní neschopnosti přijmout realitu, přiznat chybu a jednat dřív, než se z dlouhodobě známého rizika stane skutečná katastrofa.
