„Prognózy jasně ukazují, že populace v České republice bude v příštích letech stárnout a na zajištění jejího klidného stáří zbude čím dál méně produktivních lidí. Jenomže to není nic nového. A dělat se s tím dalo hodně už o několik let dříve.“ Mohla by to být klidně citace ze včerejších novin, ale jde o věty z komentáře „Systém důchodů krachuje“, který vyšel v prosinci roku 1996 v deníku Práce.
Ponoření do elektronického archivu českých médií ukazuje, že třeba o důchodové reformě nebo deficitech státního rozpočtu noviny píší a politici mluví skoro stejnými slovy už čtvrt století. Škoda že už se tolik nevyhodnocuje, jestli se ony prognózy, které něco „jasně ukazují“, vůbec naplnily. Diskuze je prakticky stejná a strašení tím, že stát do pár let zbankrotuje a nebude na důchody, také. Apokalyptické předpovědi dělají hezké titulky už od devadesátých let.
Těžko se divit, že dle průzkumů lidé politikům nedůvěřují, když se proroctví nakonec nevyplní. Koneckonců popisovaný „systém důchodů“ nezkrachoval a je tu s námi pořád, na rozdíl od zmíněného deníku Práce. O dva roky později psal deník Právo, že „každá příští vláda musí hledat odpověď na otázku, kde vzít peníze na důchody“ a „kritická situace“ měla podle komentátora vypuknout okolo roku 2020. Nevypukla. Máslo na hlavě mají média i politická reprezentace.
Pokud dnes třeba šéf ODS Petr Fiala v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že „pokud nebude penzijní reforma, tak dneska lidé pod čtyřicet let nebudou mít garantovaný důchod,“ není to nic originálního. Je to taková pěkná ozvěna toho, co říkal poslanec za Unii svobody Stanislav Volák v roce 2000 v rozhovoru pro časopis Ekonom, když propagoval povinné spoření k důchodu jako nezbytné, „pokud chceme dnešním čtyřicetiletým a mladším zajistit v budoucnosti odpovídající důchod“.
Aby nedošlo k mýlce: nezpochybňujeme, jestli je potřeba nějaká důchodová reforma a jaká, o tom rozhodne politická reprezentace. Ale aby k tomu dostala příslušný mandát, musí umět svou vizi prodat voličům. A to se nedaří. Voliči si pamatují, a pokud jim je servírován hrozící armagedon stejnými slovy pětadvacet let, těžko je vinit, že nereagují. Stejně tak dobře nefunguje volání po „vyrovnaném rozpočtu“, kterého je archiv konce devadesátých let plný. Stát hospodařil s deficitem od roku 1995 ve všech letech kromě roku 2016, nezbankrotoval, další generace jsme nezadlužili a konec světa nepřišel. Ničím novým nejsou ani současné polemiky kolem daně z nemovitostí.
„Nastavení majetkových daní, například daně z nemovitostí, je podle ministra financí neudržitelné. Do budoucna proto předpokládá jejich růst.“ To psaly Lidovky v listopadu roku 1999 a tím ministrem byl Pavel Mertlík. Ten přišel s reformou, která měla mimo jiné zvětšit progresi daní z příjmů i majetkové daně. „Není to úkol na rok či dva, ale v horizontu sedmi let,“ řekl ministr. V horizontu sedmi let se samozřejmě nic nestalo.
Lekce z výletu do archivů pro letošní volební kampaň je o tom, že se nemůžeme divit oblibě hnutí současného premiéra. Ten lidi mocně straší v kulturních záležitostech, třeba neexistující migrací, ale velice pečlivě se vyhýbá tomu, aby sáhl na jakékoli reálné výhody. Opozice mezitím generuje titulky jako „Jsme zadlužení až po uši. Nemůžeme si dovolit vyšší důchody ani nic, co není nutné.“ Což lidé poslouchají už pětadvacet let, zatímco se mají lépe. Není tak překvapením, že to nefunguje.
