Pozornost odborné adiktologické veřejnosti se letos upírá ke Švédsku. Skandinávské království totiž dělí jen krůček od toho, aby se stalo první smoke-free společností v Evropě. Zjednodušeně to znamená, že se podíl kuřáků ustálí na méně než pěti procentech dospělé populace. Z pohledu průměrného Čecha se to může zdát jako sci-fi – přeci jen u nás klasické cigarety stále užívá více než pětina obyvatel. Jak to, že je na tom Švédsko tak odlišně?
Společnost bez cigaretového kouře je jakýsi ideální stav, se kterým operuje i Světová zdravotnická organizace (WHO) nebo EU. Obecně platí, že abyste tohoto cíle dosáhli, máte na výběr ze dvou přístupů. Nežádoucí látku buď vyřadíte úplně z oběhu, nebo umožníte přístup k méně rizikovým alternativám. Cestou úplného zákazu se už před časem rozhodl jít Nový Zéland, kde platí zákaz prodeje pro obyvatele narozené po roce 2008.
Takový zákaz má svou stinnou stránku, které jsme svědky při každé prohibici. V lepším případě lidé začnou nacházet kreativní řešení, jak se k zakázané látce dostat. V horším případě nastává masivní rozvoj ilegálního trhu. Na Novém Zélandu podle oficiálních statistik stále kouří asi osm procent obyvatel – což je více než ve zmíněném Švédsku, které zákazy neuplatňuje a nepočítá s nimi ani do budoucna. Švédsku se ale reálně podařilo dosáhnout kýženého cíle.
Možná je to díky tomu, že stát nenechává občanům tolik prostoru k hledání alternativ, jelikož jim v přístupu k těm dostupným a priori nijak nebrání. Tradice užívání snusu (žvýkacího tabáku) i spotřební daň založená na principu harm reduction jsou nejdůležitější prvky švédské strategie kontroly tabáku. Tvrdit, že nikotinové alternativy typu nikotinových sáčků, zahřívaného tabáku nebo elektronických cigaret jsou bez rizika, by bylo nezodpovědné.
Faktem ovšem je, že látky, které stojí za celou řadou onemocnění či úmrtí, vznikají při hoření tabáku. Jde zejména o dehet, ale i benzen, benzo(a)pyren a dalších tisíc látek. To neznamená, že nikotin je bezrizikový – v podstatě jde o prudký jed i v poměrně malých koncentracích. Podstata ale tkví v míře rizika. Pokud srovnáme zdravotní dopady dehtu a nikotinu, zjistíme, že dehet je mnohonásobně škodlivější.
Osobně věřím, že zákazové iniciativy ve stylu té novozélandské nemají velké šance na úspěch. Svědčí o tom i jiná debata, která je momentálně v Česku vedena o psychomodulačních látkách. Zákaz kratomu, HHC a CBD by byl ale trochu boj s větrnými mlýny. Je potřeba si uvědomit, že zákonodárný proces má svá pravidla a ta si vyžadují čas. Dynamické tržní prostředí nabídky a poptávky těmto omezením nepodléhá. Tudíž je pravděpodobné, že pokud zakážeme kratom, do několika týdnů se na trhu objeví uspokojivá náhražka, kterou bude opět možné prodávat jako „sběratelský předmět“, protože nezapadne do restriktivní definice.
Lepším řešením se zdá být regulace, která může spočívat v zákazu prodeje osobám pod 18 let, osobním výdeji, kontrole kvality a podobně. Ostatně i podle WHO by se tyto látky neměly zakazovat, ale nadále sledovat za účelem vytvoření nejvhodnějšího legislativního rámce. Nepochybuji o tom, že by stejný vývoj nastal, i když by si vláda došlápla na trh s tabákovými a nikotinovými výrobky.
Regulace samozřejmě musí existovat – jejím hlavním účelem má být v první řadě ochrana nejmladších generací. A v souladu s tím by se zákonodárci měli zaměřit hlavně na agresivní marketing tabákové lobby, který je daleko větším problémem než dostupnost těchto produktů sama o sobě. Švédsko nám totiž dokazuje, že znevýhodnění méně rizikových alternativ ve prospěch cigaret rozhodně není vítěznou strategií.
Autor je odborný garant Národní linky pro odvykání.
