Máme rádi ty chvíle, kdy národ český zasedne k televizním obrazovkám a sleduje na nich výsostně nezábavnou show, jako by snad šlo o finále mistrovství světa v honění puku kusem dřeva nebo o závod v pytlácké disciplíně kombinující běh po kopcích a střelbu. Ten okamžik nastal ve středu po poledni a je třeba poděkovat naší politické reprezentaci, poziční i opoziční, že nám veřejné vyhlášení nálezu Ústavnímu soudu svými předchozími kroky dopřála, a soudu, především pak soudci zpravodaji Vojtěchu Šimíčkovi, že příležitost využil a udělil národu vynikající neplánovanou lekci z občanské výchovy.
Samotný nález soudu i tři disentní stanoviska soudců Svatoně, Šámala a Fialy budou ještě podrobena hlubokým úvahám, nám postačí základní sdělení. A to zní, že Ústavní soud jako nejvyšší autorita neshledal porušení ústavních principů při schvalování snížené valorizace penzí v roce 2023. S podtržítkem u slova „ústavních“.
Dvě oblasti ze zdůvodnění, zatím stručnějšího, vypíchneme. Soud se podle Vojtěcha Šimíčka nepohyboval v nějakém vakuu, co se týče dosavadní rozhodovací praxe. Jinými slovy měl na co navazovat, jeho rozhodnutí tak bylo a je předvídatelné. A to znamená, a to už je náš komentář k věci, že navrhovatelé, skupina poslanců hnutí ANO, mohli s dobrou právní pomocí předpokládat, jakým směrem se úvahy soudu budou ubírat.
VIDEO: Opozice obstruovala, uvedl Ústavní soud a odmítl výtky ANO
Což nás staví před naléhavou otázku, zda samo podání nebylo jen pokračováním politického souboje v parlamentu, na němž samo o sobě není nic špatného nebo pohoršujícího. Nevhodná byla až snaha do politického souboje zatáhnout Ústavní soud; ten to odmítl, protože není slepý a hloupý, a učinil dobře. Příznakem této nevhodnosti by přirozeně byly i následné reakce odkazující na obsazení části Ústavního soudu prezidentem Petrem Pavlem nebo repliky typu „to se dalo čekat“ a podobně. Těchto reakcí jsme se podle očekávání dočkali prakticky ihned a je jen otázka času, kdy propuknou naplno.
Důležitý moment nastal i v otázce údajné protiústavnosti parlamentní procedury, která k přijetí snížené valorizace vedla. Soud prakticky řekl, že kontrolní role opozice nebyla dotčena, že měli její poslanci dostatek prostoru se vyjádřit, někteří k tématu hovořili v řádu hodin a mohlo to mít až obstrukční rysy. I kdyby byl porušen zákon o jednacím řádu sněmovny, muselo by jít o porušení na úrovni ústavní intenzity. Což je znovu významný vzkaz: parlamentní diskuze v Česku funguje, Ústavní soud nebude hrát roli rozhodčího v běžném politickém zápase.
Zmínili jsme na počátku občanskou výchovu. Je nehynoucí zásluhou České televize, že takovéto vzdělávací pořady svým divákům nabízí, s malou poznámkou, že by svou veřejnoprávnost mohla takto plnit denně. Každé soudní jednání je větším naplněním její role než čtyři řady úsměvů pana Ebena v pořadu, kde někteří lidé tančí a jiní jim tleskají.
Občanská výchova v přímém přenosu má ale jiné hlavní žáky: Jsou jimi politici, kteří ukazují, jak moc nejsou schopni se dohodnout, jak málo jsou schopni přijmout politickou porážku, jak hledají, kam ještě by svou nepřijatou křivdu přenesli. Případně koho všechno jsou ochotni zatáhnout do divadla pro své voliče. Což se bohužel týká politiků na všech stranách, je jedno, kteří zrovna rotují ve kterém orloji.
Ústavní soud tuto hru odmítl.
Autor je spolupracovníkem redakce.
