Utahujeme si opasky zase v nejhorší chvíli

Mimořádná schůze Sněmovny.

Mimořádná schůze Sněmovny. Zdroj: ČTK / Krumphanzl Michal

Pokud se vládě podaří najít 70 miliard a snížit o ně náš strukturální schodek, pak bychom měli být rádi. Obzvlášť pokud to zvládne ze dvou třetin na výdajích, jak ministr financí slibuje. A schůzky s Národní ekonomickou radou vlády ukazují, že k tomu má vláda odhodlání. Až v květnu představí balíček opatření, snad nás příjemně překvapí. Ať už to dopadne jakkoli, jednu věc bychom si ze současných snah měli odnést do budoucna.

Nechováme se totiž ani trochu učebnicově. Názor na rozpočtovou politiku můžeme mít jakýkoli, ale obecně platí, že když chceme utahovat opasky, ideálně by to mělo být kolem vrcholu hospodářského cyklu. Když ekonomika roste, nezaměstnanost klesá a daří se, pak je typicky čas hledat nové příjmy státního rozpočtu a ukrajovat z výdajů, čímž se pak daří snižovat rozpočtové schodky a tvořit přebytky pro umazávání dluhu.

Vypadá to až příliš jednoduše, ale i za složitými ekonomickými modely se může občas skrývat obyčejný selský rozum. V dobrých časech se zkrátka šetří, abychom měli polštář na časy špatné. My jsme ale během posledních dvou krizí v obou případech zvolili opačnou strategii. Zavzpomínat můžeme na rozpočtové pokusy Nečasovy vlády, která se kormidla chopila v roce 2010, těsně po oficiálním konci největší hospodářské krize od 30. let.

Tehdy se k moci po delší době dostala pravicová vláda a pokračovala v reformě veřejných financí, kterou spustila v roce 2007 druhá Topolánkova vláda. Pravice chtěla škrtat a z pohledu veřejných financí to byl určitě pozitivní pokus, jen do toho přišla recese a prudký růst nezaměstnanosti. Je pravda, že současná situace je specifická a nelze snadno tvrdit, že jsme v úplně typické recesi.

Recese je sice nadefinovaná poměrně jasně jako dvě čtvrtletí po sobě klesající hrubý domácí produkt, nicméně je obtížné v Česku mluvit o hospodářské krizi ve chvíli, kdy máme široko dalko nejnižší nezaměstnanost. Typické recese totiž provází právě prudce rostoucí podíl nezaměstnaných lidí. To u nás v současnosti nevidíme.

Druhým problémem a specifikem současné situace pak je vysoká inflace. Typicky v recesi převládá tlak na pokles inflace často až do deflace, přičemž rozpočtová skromnost by ceny mohla hnát ještě níž a komplikovat tak práci centrální bance. Dnes je situace jiná, protože inflace je dvouciferná a úspory naopak centrální bance pomáhají, aby nemusela zasahovat tak tvrdě růstem úrokových sazeb.

Srovnání tak není vůbec jednoduché, ale bez ohledu na nezaměstnanost či inflaci je bez diskuze, že ekonomicky jsme se měli lépe v několika letech před pandemií. Inflace už rostla a nezaměstnanost byla rekordně nízká. Zároveň ale šlapala ekonomika kupředu a byla připravena k utahování opasků. Ale ani to se nám moc nepovedlo, ostatně mezi roky 2015 a 2019 se z pěti let podařilo dvakrát dostat rozpočet do plusu, celkem ale za těchto pět let veřejné finance i přes dva plusy ztratily kumulativně téměř 33 miliard.

Nejde snad o to, že by vláda nyní neměla dělat to, k čemu se zavázala, tedy snižovat výdaje státu. Naopak jí k tomu i přes technickou recesi současná ekonomická situace pomáhá. Nízká nezaměstnanost a vysoká inflace si o utahování opasků vyloženě říkají, ale v nejisté době rostoucích úrokových sazeb, války a doznívající pandemie nejsou ani tato dvě čísla jistá. Byla by to ale úplně zbytečná debata, kdyby se nám dařilo dělat přebytky v dobrých letech. Snad si z toho vezmeme ponaučení propříště, až zas bude lépe.