To, co se dostává různými cestami do médií, ve vládním konsolidačním balíčku být může, ale také nemusí. Jisté je, že vláda na krocích ke snížení strukturálního schodku pracuje a že je slíbila brzy představit. Jedna věc je ale připravit rozumný balíček návrhů, druhá věc je tyto návrhy vysvětlit veřejnosti. Není žádné tajemství, že se vládě komunikace příliš nedaří. Kritici najdou munici kdykoli, ale současná vláda dostává spoustu negativní zpětné vazby i od svých voličů, a dokonce členů jednotlivých vládních stran. Teď vládu čeká nejtěžší úkol.
Jak je to obtížné, si už vláda vyzkoušela u prvních nepopulárních kroků. Patrně prvním velkým bylo zavedení daně z mimořádných zisků. Takzvaná windfall tax dává elementární smysl, protože proti mimořádným výdajům je rozumné hledat mimořádné příjmy. A výdaje spojené s vládní pomocí domácnostem zasaženým vysokými cenami energií byly skutečně mimořádné. I proto NERV s návrhem přišel, i když je nutné dodat, že mezi ekonomy byly spory o tom, zda je to vhodné či alespoň zda by nebylo možné parametry lépe nastavit. Komunikace úplně nové daně směrem k veřejnosti nebyla jednoduchá a příliš se také nedařila.
Na rozumných ekonomických základech stálo i rozhodnutí radikálně snížit počet poboček České pošty, ale podobně jako u daně z mimořádných zisků se i tady vládě rozhodnutí dařilo jen velmi obtížně komunikovat dotčené široké veřejnosti. Lidé se ptali a stále ptají na klíč, podle kterého zrovna ta která pobočka skončila. I když je to nesrovnatelné, veřejnost chtěla chápat, proč přicházejí na jedné straně zaměstnanci o práci, když na druhé straně pošta utrácí za reklamu a štědře platí svůj management. Ne snad že by vláda neměla pobočky rušit, ale komunikace celé věci určitě mohla být výrazně lepší.
V nejbližší době vláda představí veřejnosti konsolidační balíček, u kterého s nejvyšší pravděpodobností nebudou chybět nepopulární škrty a zvyšování či zavádění nových daní. Lidé se oprávněně budou bouřit a vláda bude muset napnout všechny síly k tomu, aby jim jasně a srozumitelně vysvětlila, proč vůbec musí nějaký konsolidační balíček řešit, proč ze všech možných návrhů zvolila právě tyto kroky a jak to dopadne na obyvatele.
Už teď je jasné, že jsou to extrémně složité otázky k vysvětlování. Jakmile vláda začne používat termín strukturální deficit, tak u neodborné veřejnosti komunikace skončila. Není to jednoduchý úkol, ale je potřeba opakovat, co by se mohlo stát, pokud bychom problémy veřejných financí neřešili. Nemusíme strašit řeckou cestou, ale stačí vzít do ruky jasné a čitelné prognózy Národní rozpočtové rady a zasadit je do uvěřitelného příběhu.
Druhá otázka také není snadná. Ve velkých miliardách se veřejnost snadno ztrácí a věří, že někde na neznámém úřadě sedí dost úředníků, na které se zapomnělo a které stačí vyhodit, abychom měli na dvojnásobné důchody. Každá vláda by samozřejmě radši udělala něco takhle populárního, kdyby to skutečně bylo tak snadné. A aby to nebylo tak jednoduché, neměla by se vláda spokojit s tím, že lidem slíbí, že se jich opatření nijak nedotknou. To by bylo skvělé, ale dotknou a lidé by dobře měli vědět jak.
Je skoro nemožné vysvětlit, proč se na řešení dluhu někdo podílí a jiný ne. Proč někdo víc a jiný méně. Tam už musí přijít upřímná ideová odpověď. Ekonomický smysl za tím moc hledat nejde. Všechny tři kroky jsou nezbytné a vynechání byť jediného z nich by jen zbytečně přililo už do tak žhavého kotle české nálady.
