Měla to být záplata za zrušení takzvané superhrubé mzdy, čímž státní rozpočet přišel o zhruba 85 miliard korun. Úplně stejnou částku ministerstvo financí očekávalo od zavedení daně z neočekávaných zisků (windfall tax) v souvislosti s energetickou krizí a vysokou inflací, dalších 15 miliard mělo do státní kasy připlout z takzvaného odvodu z nadměrných příjmů. Dohromady tedy 100 miliard. Jenže nakonec z toho bude jen zlomek.
Podle podkladu pro úterní jednání výboru pro rozpočtové prognózy očekává letos ministerstvo reálný příjem z windfall tax pouhých 28 miliard a odvod z nadměrných příjmů by měl vynést jen 12,5 miliardy, z čehož většinu už státní rozpočet inkasoval do konce února.
Stát se tedy ve výpočtu spletl o hrozivých 60 miliard. Kdyby podobnou chybu udělal žák základní školy, bylo by to asi na opakování ročníku. Ukazuje se také nesmyslnost konstrukce celého mimořádného zdanění, která ze všeho nejvíc připomíná zoufalou snahu onoho neúspěšného žáka za každou cenu dohnat dobrou známku pomocí taháku, který si ale špatně napíše.
Astronomické zisky bank zůstanou v zahraničí
Daň z neočekávaných zisků ve výši 60 procent byla zavedena s účinností až od letošního roku, ačkoli banky a energetické společnosti vykázaly obrovské příjmy už loni. Tím, že vláda už loni ohlásila záměr zdanit někoho až od nového roku, dala firmám poměrně pohodlný prostor pro časovou optimalizaci zisků. Tyto společnosti účetně mohly vytvořit zisk loni a letos ho budou minimalizovat tak, aby daň platily co nejmenší. Anebo mohou upravit loňský zisk tak, aby letos vůbec neprošly nutným testem rozdílu zisků.
Daň se počítá z nadměrného zisku, který je stanoven jako rozdíl mezi základem daně v aktuálním roce a aritmetickým průměrem daňových základů za roky 2018 až 2021 navýšených o pětinu. Nehledě na komplikovanost výpočtu je zřejmé, že zisk není úplně tou nejlepší výsledkovou veličinou, na kterou je dobré daň navázat. Pokud vláda opravdu chtěla zachytit mimořádně vysoké příjmy, musela by daň provázat s tržbami.
Například z bank chtěla vláda letos vytáhnout až 35 miliard, ale dvě největší banky už avizovaly, že zaplatí maximálně pár milionů. To je totální blamáž. Česká spořitelna přitom loni vydělala 20,2 miliardy korun, ČSOB 17,5 miliardy. Jenže tyto zisky způsobené do velké míry vysokými úroky ČNB jsou díky nepovedené konstrukci mimořádné daně nepostižitelné.
To je v obrovském kontrastu s tím, že tuzemské banky a pojišťovny loni svým zahraničním vlastníkům na dividendách poslaly celkem 107 miliard korun čistého. Česká centrální banka tak svou měnovou politikou zajistila belgické KBC, rakouské Erste či francouzské Société Générale, tedy matkám hlavních tuzemských finančních ústavů, příjemné vylepšení konsolidovaných bilancí.
Špatný výpočet ovlivní konečný schodek státního rozpočtu
Naopak tahle „sekera“ ve výpočtu příjmů se nepochybně promítne do konečného deficitu českého rozpočtu. I proto se možná na poslední chvíli objevují další chaotické návrhy na vyšší příjmy, tentokrát z DPH, a to přesunutím některých základních potřeb do nejvyšší, 21procentní sazby, ačkoli reforma DPH měla původně cílit na zjednodušení systému a dopad na rozpočet měl být neutrální.
Konstrukce mimořádného zdanění velkých firem je mimořádně nahodilá, nejistá a právně pochybná. Jednodušší a čistější cestou, jak zajistit vyšší příjmy od velkých firem působících v silně regulovaných odvětvích s omezenou konkurencí, by bylo zavedení progresivního zdanění právnických osob. Podle návrhu, který zpracovala ekonomka a neúspěšná kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová a kolektiv dalších autorů, by tato forma daně mohla při nejvyšší možné sazbě 29 procent přinést navíc necelých 30 miliard korun ročně. Tedy zhruba stejně, jako vynese složitá mimořádná daň. Ale toto řešení by pro stát i daňové subjekty bylo spolehlivější.
