Až dosud byla v evropské politice asi neproslavenější restaurace Granita na okraji Londýna. Právě tam se v roce 1994 labouristé Tony Blair a Gordon Brown dohodli na rozdělení moci v Británii. Po nedělních volbách v Chorvatsku se ale nejdůležitější restaurací evropské politiky stal malý dům s hnědou fasádou a bizarním názvem Kykyryký v městě Kastav blízko Rijeky.
Právě tam se v červenci roku 2009 sešly strany v opozici vůči dominantnímu vládnímu Chorvatskému demokratickému společenství (HDZ). Komplikovaný název spolupráce stran se postupně zapomněl, ale tehdejší spolustolovníci koalici Kykyryký dovedli až do parlamentních voleb.
Tehdejší hlavní hostitel, šéf sociálních demokratů (SDP) a někdejší diplomat, Zoran Milanović se proto může stát teprve druhým levicovým premiérem v novodobých chorvatských dějinách. Stejně tak jako nevydržela dohoda Blaira a Browna (a Granitu nahradil případně podnik Desperados), tak i restaurace Kykyryký se může brzy stát symbolem problematického spojenectví nesourodých stran a Milanoviće, který neunesl tíhu obtížného premiérství.
Protestní hlasy
Třicátník Tomislav představuje typického voliče, který pomohl Milanovićovi k vítězství: „O Zoranu Milanovićovi nevím nic,“ vzkazuje ze Záhřebu. „Je v politice nový. Moc nevěřím ani jemu, ani jeho koalici, protože nemá dobrý program a spojil se s partajemi, které nemám rád. Ale stejně jsem je volil, abych hlasoval proti současné vládě. Jsou nyní nejsilnější alternativou, která má sílu něco změnit.“
Podobně o sympatickém, ale nepříliš charizmatickém 45 letém politikovi mluví i politologové a novináři. Milanovićovo vítězství je především porážkou HDZ premiérky Jadranky Kosorové, kterou za korupční skandály strany voliči potrestali nejhorším výsledkem v historii. Tomislav Galović z deníku Daljo to vystihl: „Vítězství koalice Kykyryký není zase až tak omamné, když uvážíme, že se podávalo na stříbrném podnose.“ Mnozí zklamaní voliči HDZ totiž na protest dali hlas opozici.
„Nakonec tak voliči od středu napravo volili Kykyryký, i když ani nechtěli. Tvořili čtvrtinu všech hlasů pro koalici. To jsou opravdoví vítězové voleb,“ myslí si Galović. Příznivci zakladatele HDZ a prvního prezidenta Franja Tudjmana tak paradoxně pomohli k premiérství muži, který otevřeně prohlašuje, že někdejšího jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita považuje za pozitivnější figuru než tvůrce nezávislého Chorvatska Tudjmana.
Diplomat, který se umí otáčet
Zoran Milanović, kterému se všeobecně přezdívá Zoki, se uměl zařídit za všech režimů, jež zažil. Narodil se v šedesátých letech v Záhřebu do rodiny komunistického promineta. Otec Stipe vedl ekonomický institut, matka Gina učila angličtinu a němčinu v základní škole. V Záhřebu prožil mládí „rudé buržoazie“ – relativní jugoslávský blahobyt, elitní střední školu, kde se prý rád rval, a koncerty tehdy velmi populární poprockové skupiny Azra.
Z rebela se ale na záhřebských právech stal vzorný student, získal dokonce cenu rektora. Nejprve nastoupil k záhřebskému obchodnímu soudu. V roce 1993 se však angličtinář, ruštinář a francouzštinář dal na diplomacii. Paradoxně pozdějšího vůdce levice na ministerstvo zahraničí přijímal pozdější konzervativní premiér (a nyní souzený korupčník) Ivo Sanader. V první chorvatské mírové misi při OSN prožil dva měsíce v Náhorním Karabachu. Později se přeorientoval na evropské záležitosti, v Bruselu hájil chorvatské zájmy u EU a NATO.
V roce 1999 se rozhodl pro politiku. Bez jakýchkoli doporučení či dohod prý tento vysoký úředník zamířil do ústředí sociálních demokratů a začal vystupovat jako levičák. Jeho kritici však mají za to, že bez členství v HDZ by nikdy nemohl v devadesátých letech pracovat na ministerstvu. Milanović to odmítá, ale sám uznává, že jeho údajné členství u hlavního politického konkurenta sociálních demokratů „se s ním pořád táhne“.
Dres změnil právě včas. V roce 1999 zemřel Tudjman a o rok později se k moci poprvé dostala levice.
Od vlády Ivyka Račana získal Milanović post koordinátora vstupu do NATO. Když se o tři roky později vrátili k moci konzervativci, dal se zcela do služeb strany. Během čtyř let v SDP se dostal do ústředního výboru, brzy ale narazil na starou stranickou gardu, když byl během několika měsíců povolán a zase vyhozen z postu stranického mluvčího. V roce 2007 zemřel zakladatel SDP Račan na rakovinu a ve své závěti se vyslovil pro „nové síly“ ve straně, což si všichni vyložili jako podporu dosavadního outsidera Milanoviće. Ten pak skutečně post předsedy získal.
Opět se zdálo, že je ve správný čas na správném místě. Zimní volby toho roku podle všech měly skončit porážkou HDZ. Nakonec ale konzervativci těsně vyhráli a Milanović, kterého američtí diplomaté v uniklých depeších WikiLeaks popisovali jako „nepředvídatelného“, musel čekat na úspěch další čtyři roky.
Čtyři kohouti v jedné vládě
Nyní už nešlo po únavě z pravicové vlády nevyhrát. Tomislav ze Záhřebu vysvětluje všeobecnou skepsi Chorvatů: „Byli jsme zvyklí na trochu vyšší standard, než měli ostatní postkomunistické země. Abychom ho udrželi, spadli jsme do dluhů a neodvážili se reforem. Nyní jsme se propadli, stagnujeme, chudneme, i když máme vysoké daně. Ceny jsou na úrovni Německa, platy jen o něco vyšší než v Maďarsku. A je nám špatně z korupce.“ Milanović nyní nic nenechal náhodě. Aby posbíral co nejvíce hlasů, spojil se v Kykyryký koalici nejen se seriózními liberály, ale i obskurní stranou penzistů či autonomisty z Istrie. Velký humbuk se Milanovićovi povedl i s programem, na kterém se těžko rozdílné strany mohly zcela shodnout. Proto vymyslel takzvaný Plán 21, kde v 21 kapitolách nahodil obecné teze, a sami Chorvaté ho mohli na internetu po dva měsíce měnit.
Milanović dobře věděl, že program mu stejně diktuje hospodářská krize. Aby Chorvatsku nepoklesl rating, musí v roce 2012 seškrtat státní výdaje o 1,5 procenta HDP, teda asi o pět miliard kun. Ač sociální demokrat, musí Milanović porušit dohodu o zvyšování penzí, vyřešit chronickou potíž chorvatského hospodářství s velmi dlouhou splatností faktur a začít bojovat proti korupci. Po létech uhýbání před problémy chorvatské ekonomiky tak po vítězství slíbil rychlé změny: „Můžeme udělat chyby, ale nesmíme se zastavit.“
Pokud Milanović zvládne hospodářskou krizi a udrží všechny stranické kohouty ve své koalici, má šanci, že za dva roky přivede Chorvatsko k historickému vstupu do Evropské unie. I když odstupující premiérka Kosorová ještě stihne podepsat přístupové smlouvy s EU, bude to právě na Milanovićovi, aby přesvědčil většinu Chorvatů o výhodnosti vstupu do unie. Z někdejší drtivé podpory totiž nyní vstupu fandí jen o něco více než polovina Chorvatů. A navíc si mnoho z nich klade podobnou otázku jako Tomislav ze Záhřebu: „A bude ještě nějaká unie v srpnu 2013, kdy do ní máme vstupovat?“
Zoran „Zoki“ Milanović se narodil 30. října 1966 v Záhřebu do rodiny komunistického prominenta » vystudoval práva jako jeden z nejlepších v ročníku » od roku 1993 pracoval na ministerstvu zahraničí, byl v mírové misi v Náhorním Karabachu, působil v Bruselu » v roce 1999 vstoupil k sociálním demokratům (SDP), brzy se vyšvihl do vedení, v roce 2007 byl zvolen předsedou » před čtyřmi roky volby prohrál, nyní kvůli získání co největší podpory vytvořil takzvanou koalici Kykyryký » od roku 1994 je ženatý, s manželkou Sanjou má dva syny, mluví anglicky, francouzsky a rusky
