Francouzský prezident Emmanuel Macron vyslal minulý týden před Evropským parlamentem jasný signál o tom, že svoji ambici stát se budoucím lídrem EU myslí smrtelně vážně. Obsah tohoto signálu je založen na nekompromisním dodržování pravidel toho, co si mladý francouzský vůdce představuje pod pojmem silné jádro EU, a kdo se s těmito pravidly nechce ztotožnit, ať si jde.
Má to však dva háčky: každý členský stát si pod výčtem oblastí tvořících toto silné jádro může představovat něco jiného (pro Francii je to eurozóna, sociální solidarita a společný postoj k záležitostem migrace a bezpečnosti).
Ten druhý tkví v tom, že co se ekonomické výkonnosti týče, momentální francouzská ekonomická kondice není pro naplňování pravidel silného jádra zrovna ten správný etalon, nepřesvědčivě rostoucí, těžce zadlužený, potýkající se stále s relativně vysokou nezaměstnaností.
Zde se otevírá prostor pro to, aby daleko dynamičtější a disciplinovanější země, mezi něž nyní nepochybně patříme, sebevědomě a se vší odpovědností prohlásily: ekonomicky silné jádro unie jsme my.
Tím by silné ekonomické jádro respektovalo naše potřeby a současně si vytvořilo takovou politickou sílu, že ji i sebevědomému Macronovi nezbude než respektovat.
To vše se odehrává v době zásadních ekonomických rozhodnutí: způsobu prohlubování EMU, podobě rozpočtového rámce na příštích sedm let, architektury Bankovní unie a Unie kapitálových trhů. Navíc v čase, kdy hrozí globální obchodní válka.
Tato témata jsou všechna vrcholně důležitá i pro nás, a tudíž sebevědomá aktivita na tomto poli rozhodně není samoúčelná. Rozhodně bychom se k nim neměli stavět furiantsky odmítavě či přezíravě, ale naopak čelem a s pozitivním řešením prospěšným pro nás.
Autor je ekonomem České spořitelny
