Ve světle zelené transformace a pod vlivem pandemie se už tak módní pojem udržitelnost rozšířil o další rozměr – soběstačnost. Pokud je jí míněno optimální využití zdrojů, jimiž disponujeme, asi nemůžeme nic namítat.
A pokud třeba v českém zemědělsko-potravinářském dovozu dlouhodobě sledujeme jeho až podezřele nízké ceny u položek, které bychom měli být schopni vyrábět sami, majíce pro to jak příznivé předpoklady, tak i letitou tradici, není divu, že některé hlasy volají po řešení tohoto neblahého jevu.
Za jeho příčinu je často považován fakt, že zahraniční vývozci a producenti se těší nesrovnatelně větší podpoře než jejich tuzemští konkurenti. Ta jim umožňuje u nás prodávat své výrobky až za dumpingové ceny. Součástí pravdy ale jsou i limity na straně tuzemských firem v ochotě a schopnosti inovovat, dále se rozvíjet, zlepšovat své dovednosti ve způsobu prodeje a marketingu. Pominout nelze ani ubíjející administrativu.
Shoda je v tom, že nynější stav je problém. Je zbytečně zatěžován dovoz a současně vytlačován prostor pro tuzemské výrobce; často v regionech, kde se mnoho jiného dělat nedá. Efektivní a smysluplná importní substituce pomocí tržně konformních nástrojů podpory představuje velkou výzvu pro českou hospodářskou politiku. K nim patří výhodnější podmínky pro financování, poradenství v přístupu na trh, odstranění zbytečných administrativních překážek, cílená projektová podpora podmíněná výsledky a výkonností. Určitě sem ale nepatří povinné kvóty, jak zní z určitých míst politického spektra.
Direktivní určení kvót bez dalších souvislostí naopak představuje tu nejprimitivnější a nejzhoubnější představitelnou reakci na popsaný problém, která nepomůže ani tuzemskému zemědělci a potravináři, a už vůbec ne českému spotřebiteli.
Autor je ekonom České spořitelny
