Dominik Stroukal: Český daňový systém je hra na schovávanou | E15.cz

Dominik Stroukal: Český daňový systém je hra na schovávanou

Dominik Stroukal
Dominik Stroukal
• 
ZDROJ: stroukal.cz

Dominik Stroukal

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
2

Naše daňové zatížení práce není ve srovnání se světem nijak vysoké. Každého z nás se zaměstnaneckým poměrem to může překvapit, ale je to výsledkem malého slovíčkaření. Ze mzdy totiž státu posíláme vedle daní i odvody na zdravotní a sociální pojištění. Nejde však jen o to, že ve srovnání s bohatými zeměmi máme jinak nastavené příjmy veřejných financí. Na to máme plné právo a jen obtížně se srovnává, co je lepší systém.

Problém českých daní a odvodů je jeho neprůhlednost. Skoro to vypadá, jako kdyby se naše vlády snažily lidem zatajit, kolik toho ve skutečnosti platí. OECD pravidelně publikuje statistiku danění práce členských zemí, ve kterých počítá nejen s daní z příjmu fyzických osob, ale připočítává i sociální pojištění odváděné jak zaměstnancem, tak zaměstnavatelem. Za rok 2020 se Česko umístilo v celkovém součtu na šestém místě.

Více si ze zaměstnancovy mzdy berou pouze v Itálii, Francii, Rakousku, Německu a Belgii. Že nadměrně zatěžujeme zaměstnance, není nová informace, a na konci roku 2020 byla debata otevřena s ohledem na zrušení takzvané superhrubé mzdy. Ta byla schválena v roce 2007 s cílem pravice sjednotit sazbu daně z příjmu. Jednotná sazba je více transparentní, i když při výpočtu ze superhrubé mzdy byla výrazně vyšší, než kdyby bylo 15 procent odvedeno z hrubé mzdy. Trochu účetní trik, ale celkově přehlednost mírně zvýšil.

Zaměstnanci se patrně více zajímali o to, jak je možné, že 15 procent je nakonec víc a co vše za ně zaměstnavatel odvádí. Že je superhrubá mzda transparentní, byl častý ekonomický argument. Zajímavé ale je vrátit se o krok zpět a položit si otázku, proč systém transparentní nebyl a dodnes není.

Hlavním problémem jsou vysoké odvody ze strany zaměstnavatelů. Když data OECD seřadíme pouze podle odvedené daně z příjmu, jsme v České republice hluboce podprůměrní a daně máme na úrovni Švýcarska či Estonska. Po daňové reformě z loňského roku to letos bude dokonce ještě méně a dostaneme se do desítky zemí s nejnižšími daněmi z příjmu fyzických osob v OECD.

Pokud se ale podíváme na žebříček odvodů zaměstnavatelů, je Česko rázem na úplně druhé straně žebříčku. Jediná země, kde zaměstnavatelé odvádějí za zaměstnance na sociální pojištění více, je Francie. Ostatně francouzské daně a odvody jsou nám ze všech nejbližší a Francie trpí stejným problémem v transparentnosti jako my. Ekonomicky je samozřejmě úplně jedno, jesti odvody dáme na stranu zaměstnance či zaměstnavatele.

Zaměstnanec si u pohovoru říká o hrubou mzdu, v hlavě přemýšlí nad čistou, ale zaměstnavatel si ji přepočítává na superhrubou. Je to politika. Když vám zaměstnavatel nebude chtít dát 35 tisíc, ale jen 26 tisíc, chybu uvidíte na jeho straně. Jenže pokud si plácnete na 26 tisíc, ve skutečnosti vám dá 35. A stát je hodný, že vám ze zbytku vezme málo, dá vám ještě slevu a zvýhodní vás za děti. Tři tisíce si pošlete na důchod, který pak bude výrazně vyšší. To zní od státu fér.

Představte si to ale naopak. Co kdybyste si řekli o 35 tisíc, zaměstnavatel by vám dal bonus za děti a slevu a dostali jste 34 tisíc, ze kterých byste nakonec museli odvést skoro 12 tisíc na důchod? Vychází to stejně a nakonec jsou to vždy peníze, které nedostane zaměstnanec, ale bolí to jinak. Obrovská disproporce mezi daněmi a odvody je podivnou hrou na schovku. A hrou o voliče, protože skutečné náklady zaměstnávání se zákon snaží ukrýt. V době, kdy už přes deset let pravidelně doplácíme na důchody stejně z daní, je to neobhajitelné.

Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video