Přivyděláváte si na brigádě či ke škole na dohodu o provedení práce? Pokud jste začali v roce 2015, dnes byste měli mít jen při zohlednění inflace skoro o 20 procent více. Pravděpodobně ale nemáte, protože byste tím přeskočili limit deseti tisíc korun, což by vás ve výsledku stálo spoustu peněz. V reálných cenách, tedy těch očištěných o inflaci, nám každé takové natvrdo stanovené číslo klesá. Zatímco ceny a mzdy rostou, limit zůstává stejný. Jak je možné, že ho nezvyšujeme o inflaci?
Přitom důchody pravidelně valorizujeme, takže to umíme a víme, že to svůj smysl má. Víme také, že bychom bez valorizace ubližovali té nejzranitelnější skupině, která by byla jinak odsouzena k libovůli politiků. Podobně zranitelnými skupinami jsou lidé odkázaní na alternativní pracovní smlouvy například kvůli zdravotnímu stavu, rodičovství, studiu či důchodovému věku.
Naštěstí je náš zákoník práce relativně pružný a při pohledu z dálky se neděje žádná katastrofa, pro řadu lidí ale situace znamená pomalé snižování životního standardu. Respektive v letošním roce už rozhodně nelze mluvit o tom, že by bylo pomalé. Dokud byla inflace kolem dvouprocentního cíle České národní banky, tak to byla spíše akademická debata. Se současnou inflací, která vyskočí s nejvyšší pravděpodobností nad sedm procent, už to začíná řadu lidí bolet.
Je s podivem, v kolika arbitrárních číslech jsme nechali moc politikům. Když už máme minimální mzdu, proč není indexovaná inflací? Nebo průměrnou mzdou? Nebo průměrnou dělnickou mzdou? To už je akademický detail, ale zvyšovala by se automaticky s růstem ekonomiky a s růstem cen. Mají to tak ve Francii či na Maltě a funguje to. Respektive ve Francii zvedají automaticky, ale nechali si prostor k dalšímu zvyšování nad to povinné, přibližně jako to máme my u důchodů. Část se valorizuje automaticky, ale vláda může ještě přihodit něco navíc. Malta má jen automatický růst o inflaci. Proč ne my?
Celé to vypadá, že si politici chtějí nechat tu moc rozhodovat a za své rozhodování získávat kladné hlasy voličů. Jiné rozumné vysvětlení zde neexistuje. Pro politika je mnohem lepší tvrdit, že daný limit zvedl on a má pod tím svůj podpis, než že se to děje automaticky. Bylo by to ale mnohem předvídatelnější, a hlavně fér.
Nejde jen o dohody o provedení práce či o minimální mzdu. Indexaci by si zasloužil například i limit živnostníků pro odvádění DPH a pro možnost využívat daňový paušál. Milion či dva jsou sice hezká kulatá čísla, ale reálně z limitu kvůli rostoucím cenám padá čím dál více lidí, kteří dělají stejnou práci, jen jim rostou náklady a s nimi i fakturované částky. Nic se nezměnilo, jen inflace. Nepochopitelně fixované jsou i různé slevy na poplatníka a další daňová zvýhodnění. Těch náhodně kulatých čísel je ve sbírce zákonů celá řada.
Problémy to samozřejmě má a ten nejviditelnější se jmenuje zmatenější účetnictví. I když co je zmatenější? Každý rok sledovat, jestli se náhodou něco nezměnilo, nebo vědět, že se vše zvyšuje o to jedno velké číslo, které svítí na stránkách národní banky či statistického úřadu? Navíc je náš současný daňový systém tak zmatený, že není lepší chvíle na změnu než nyní. A pokud máme pocit, že by to bylo každý rok náročné, dají se všechna čísla zaokrouhlovat na nejbližší stovky anebo přikročit k automatickému zvýšení třeba jen jednou za čtyři roky.
Jen je potřeba vysvětlit, že nejde o zvyšování limitů. Naopak je to snaha nechat je na stejné reálné úrovni. Dorovnat inflaci. A princip inflace dnes chápe každý.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
