Podle průzkumu banky JP Morgan čeká téměř polovina jejích klientů – investorů – recesi v USA v první polovině příštího roku. Až dvě třetiny dotázaných s ní pak počítají někdy do konce roku 2023. Z důvodů, proč nás to má zajímat, vystupuje do popředí hlavně jeden. V posledních dekádách se opakovaně potvrzuje, že když Amerika kýchne, Evropa dostane chřipku. Bude-li recese v USA, zažijeme ji téměř jistě i v evropských ekonomikách včetně české. Opačné tvrzení platit nemusí.
Riziko recese se zatím ani na jedné straně Atlantiku plně nepromítá do předstihových ukazatelů, což se ale může rychle změnit. Indexy jako PMI (index nákupních manažerů) vypovídají o kondici v ekonomikách s předstihem zhruba tří měsíců. Ani akciové trhy, jejichž výkonnost lze pokládat za sice méně spolehlivý, zato dlouhodobější předstihový ukazatel ekonomik, do příštího roku ještě nedohlédnou. Pro úvahy o recesi je přitom podružné, že za hlavní riziko investoři v USA pokládají zpřísnění měnové politiky.
V Evropě máme stejně pádný důvod k obavám o zdraví ekonomiky, a to ceny energií. Ty doléhají ze dvou důvodů na Evropu silněji než na USA. Zaprvé Evropská unie trpí nesoběstačností ve všech energetických surovinách (ropa, plyn, uran, uhlí). Nesoběstačnost přitom znamená závislost na Rusku se všemi dnes již viditelnými politickými riziky. Za plyn v Evropě platíme až šestinásobnou cenu proti odběratelům v USA. Ovšem i nebýt politických rizik, byla by pro Evropu energetická závislost na zbytku světa problémem.
Růst cen vstupních surovin vytváří zisky těžařům, které takto inkasují firmy mimo kontinent. Zadruhé krize vpadla do období energetické transformace, kterou se Evropa snaží svůj hendikep zmírnit. Ano, přechod k obnovitelným energiím pro tento kontinent neznamená jen snahu bojovat proti globálnímu oteplování. Jednotný trh s elektřinou v Evropě s cenou určovanou nejdražší surovinou k její výrobě, tedy plynem, fungoval bez větších problémů 15 let. Teď ale vytváří zásadní paradoxy.
Spolu s cenami elektřiny, které zřejmě jsou pro některé odběratele likvidační, strmě rostou zisky energetických firem. Cena akcie ČEZ přidala za posledních 12 měsíců přes 60 procent. V zemích s nižšími náklady na výrobu elektřiny se tak nabízí jako zdánlivé řešení snížit ceny administrativními zásahy. Tomu ale brání zásadní omezení. Zlevnit takto proud firmám by znamenalo poskytnout jim dotaci v rozporu s pravidly jednotného trhu EU.
Podívejte se na rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou:
Ulevit lze alespoň domácnostem, k čemuž již některé vlády přistoupily poskytováním kreditu či zastropováním prodejní ceny. Rekordmanem je v tomto ohledu Slovensko, které zmrazilo cenu elektřiny pro domácnosti na tři roky. Slovenský přístup ovšem kromě toho, že ponechá budoucím politickým reprezentacím pořádného kostlivce ve skříni, naráží v jiných zemích na problém. Pokud nejsou energetické firmy plně vlastněné státem, znamená cenová regulace omezení jejich zisků a může vyvolat žaloby soukromých akcionářů.
Jiný paradox představují v současnosti emisní povolenky. Jejich systém měl postupnými kroky zdražovat „špinavou“ energii k nákladové úrovni bezemisních zdrojů, aby motivoval investory k úsporám a zvyšování podílu čistých energií. V době, kdy je pro odběratele cena energie vyšší než náklady na čistou energii, vzniká otázka, proč mají platit ještě zhruba 70 eur/MWh navíc.
Před regulátory na úrovni jednotlivých zemí i celé EU stojí mimořádně důležité rozhodování, jak cenotvorbu na trhu s energiemi zreformovat, aby nezabila ekonomiku a nezpůsobila rozpad celého trhu. V sázce je mnoho a hodiny tikají.
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank
