Dušan Šrámek: Stát v OKD hazarduje s našimi penězi

OKD

OKD Zdroj: CTK

Vynalézavost státu při snaze vetřít se do insolvenčního řízení OKD nezná mezí. Vláda nicméně hodně riskuje. Vysvětlením může být pokus obejít evropská pravidla.

Stát se chce všemožně vlámat do insolvenčního řízení společnosti OKD a jeho kreativita v tomto snažení je skutečně obdivuhodná. Nejprve vláda přišla s návrhem zákona, který pod pláštíkem speciální právní úpravy měl v případě hornických firem umožnit, aby si do společnosti vláda instalovala svého vlastního insolvenčního správce. Čáru přes rozpočet tomuto postupu nazývanému „lex OKD“ udělal samodlužnický návrh vedení společnosti.

Marné varování

Vláda tím jenom prokázala, že jí vůbec nešlo o úpravu určitých procesů v jednom průmyslovém odvětví, ale pouze o situaci v podniku, vůči němuž má dlouhodobě černé svědomí. To ji ale ani v nejmenším nepřimělo, aby v právní ekvilibristice ohledně OKD polevila.

Další dějství před pár dny zahájilo ministerstvo průmyslu a obchodu, když se do insolvenčního řízení přihlásilo s téměř dvoumiliardovou pohledávkou. Vláda tento postup odsouhlasila. Přitom ze „Zprávy o možnosti uplatnění podmíněné pohledávky státu v rámci probíhajícího insolvenčního řízení v těžební společnosti OKD“, kterou nechal vypracovat premiér Bohuslav Sobotka Českým báňským úřadem, celkem jasně vyplývá, že stát může o tyto peníze přijít.

Důvodem k přihlášení pohledávky je to, že OKD nebude schopno vygenerovat finanční prostředky na útlum těžebních lokalit. Podle insolvenčního správce i podle expertiz ministerstva průmyslu je totiž ekonomický model dalšího fungování společnosti nefinancovatelný zevnitř, a to ani v případě, že by cena uhlí byla v dohledné budoucnosti dvojnásobná. Podle horního zákona by kvůli tomu mohly přejít náklady na ukončení těžby na stát jako staré ekologické škody.

Problém je ovšem v tom, že stát zatím ani netuší, zda tato situace může nastat, a jaké by byly případné škody. Vláda proto dost dobře nemůže uplatnit přímou pohledávku, neboť nárok státu je v tuto chvíli pořád spíše hypotetický. Na druhé straně, pokud by se stát nebyl přihlásil, zcela by se připravil o šanci na finanční kompenzaci případné budoucí povinnosti. Proto nakonec zvolil formu uplatnění podmíněné pohledávky. To je podle definice taková pohledávka, která sice již platně existuje, nicméně účinnosti nabude až po splnění určité podmínky.

Jenomže zpráva báňského úřadu zmiňuje nezanedbatelné limity a rizika spojená s tímto řešením. Věřitelé pohledávek vázaných na odkládací podmínku totiž nemohou vykonávat hlasovací práva na schůzi věřitelů. Není tedy vyloučeno, že stát nakonec změní podmíněnou pohledávku na přímou. Jenže to s sebou zase nese další úskalí. Takovou pohledávku může totiž insolvenční soud nechat věřiteli zpoplatnit do majetkové podstaty společnosti, a to až do její přihlášené výše. Tím pádem by stát ale ztratil jakoukoli možnost ovlivnit, co se s těmito penězi stane.

Elegantní klička?

Otázka, proč i přes všechna uvedená rizika stát do celé akce nakonec šel, může mít kromě černého svědomí i další odpověď. Pokud by byla pohledávka popřena a následně zpoplatněna, nalila by vláda fakticky do majetkové podstaty OKD peníze, které by mohly sloužit k uspokojování jiných nároků, například mzdových, případně na záchranu těžební činnosti.

Není tedy vyloučeno, že vláda do rizika šla právě z toho důvodu. Znamenalo by to totiž docela elegantní kličku kolem pravidel posuzování nedovolené veřejné podpory ze strany Evropské komise.

Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice