Hysterie kolem amerických bank pomalu ustupuje, ale Fed prokázal nízký práh bolesti

Fed zvýšil základní úrok o čtvrt procentního bodu.

Fed zvýšil základní úrok o čtvrt procentního bodu. Zdroj: Reuters

Během covidu si do investorského mainstreamu našel cestu termín fiskální dominance. V takovém režimu je monetární politika zredukována v nástroj, který udržuje nízké úroky, aby vlády mohly provádět bezbřehou rozpočtovou expanzi. V posledních týdnech se ale hovoří ještě o jiné dominanci – tentokrát finanční. Ta popisuje situaci, kdy přepákovaný a zranitelný peněžní systém neumožňuje centrální bance plnit její funkci strážce cenové stability. Nastane tedy scénář, že americká centrální banka Fed pod tíhou obav z finanční kalamity odsune boj s inflací na vedlejší kolej?

Na březnovém zasedání bankéři dle očekávání posunuli sazby nahoru o čtvrt procentního bodu. Takovým krokem prokázali extrémně nízký práh bolesti. Řízený kolaps tří regionálních bank představuje izolovaný likviditní otřes, nikoli předzvěst závažnějších problémů. Měnový výbor (FOMC) vyhodnotil širší americký bankovní systém jako zdravý a odolný. Naproti na inflační frontě stále nedošlo ke zlepšení. Fed tak potvrdil, že se navzdory své rétorice disproporčně zaměřuje na finanční stabilitu. V kontextu neakceptovatelně vysoké inflace bylo správným rozhodnutím zvednout úroky o půl procentního bodu.

Dva týdny zpět se takový scénář jevil jako hotová věc. Šéf Fedu Jerome Powell proklamoval, že rozsah monetárních restrikcí bude ve srovnání s prosincovými předpoklady markantnější. Aktualizovaný „dot plot“, tedy oficiální projekce sazeb reprezentantů FOMC, se nicméně nezměnila. Sazby by měly vyvrcholit na hladině 5 až 5,25 procenta a na této úrovni zůstat do konce letošního roku. To vytváří až alarmující nekonzistentnost: Fed zvýšil svou inflační prognózu, výhled úroků v reakci na ni však neupravil.

Powell dokonce připustil, že bankéři diskutovali i možnost cyklus zvedání sazeb pozastavit, což je v prostředí pádivé cenové dynamiky takřka skandální úvaha. Fed částečně argumentuje, že anabáze kolem amerických peněžních ústavů povedou k utažení podmínek financování (FCI). Tím by trh de facto udělal část práce za centrální banku, jelikož utaženější FCI utlumí ekonomikou vitalitu. Nicméně z hlavních indexů, které FCI monitorují, hmatatelné utahování prozatím vyčíst nelze. Naopak se neřízený propad výnosů vládních bondů propsal do jejich rozvolnění.

Fed dodává, že se zpřísnění standardů pro poskytování úvěrů projeví až se zpožděním. Nicméně bankovní peripetie k takovému scénáři nepovedou. Nespustily je totiž problémy na straně aktiv, nýbrž pasiv. Padlé peněžní ústavy neměly ve svých bilancích problémové instrumenty či úvěry. Často však závisely na nestabilním financování ze strany nadlimitních vkladatelů, což se ukázalo jako fatální.

Powell upozorňoval, že nové programy Fedu nelze považovat za obnovení kvantitativního uvolňování, ale pouze likviditní pojistku. S tímto názorem souhlasím. Finanční domy je využijí pouze v momentě, kdy hrozí akutní exodus depozit. Jinak však nejsou výhodné. Aktiva problémových bank mají výnos v intervalu 3–3,5 procenta, zatímco likvidita od Fedu stojí okolo pěti procent. Peněžní ústavy ji tak využijí pouze jako překlenovací nástroj. Fed alespoň kategoricky vyloučil, že by se úroky mohly během letoška vydat směrem dolů. Investoři ovšem stále sázejí na téměř trojnásobné snížení, což postrádá oporu v realitě.

Tržní výhled ovlivňují technické faktory jako likvidace short pozic na americké vládní dluhopisy ze strany hedge fondů. Hysterie kolem regionálních bank pomalu, ale jistě ustupuje. Autority ukázaly, že v případě náhlého šoku mají odhodlanost i kapacitu jednat, což zamezí šíření případné nákazy. Fed se může laserově zaměřit na znovunastolení cenové stability. Kompromisy v tuto chvíli nejsou namístě.