Inovace znamená projít se v botách někoho jiného a stále přemýšlet „co kdyby”

Týden inovací 2022

Týden inovací 2022 Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Týden inovací 2022
Týden inovací 2022
Týden inovací 2022
Týden inovací 2022
Týden inovací 2022
8
Fotogalerie

Co mají společného Bill Gates, Dhiraj Mukherjee, Steve Jobs nebo třeba Václav Smil? Minimálně to, že všechny tyhle osobnosti můžeme považovat za inovátory. Ale pozor, za skutečné inovátory. V dnešním světě, pro který je tolik typické nadužívání prakticky všeho, bývá sice slovem inovátor označen téměř každý druhý podnikatel a inovací skoro každý drobný zlepšováček. Jenže pokud se chceme opravdu posouvat, měli bychom k sobě být přísnější.

Nejdůležitější podmínkou pro vznik smysluplných inovací a obecně vymýšlení nových, lepších věcí, je schopnost dívat se a přemýšlet o problémech jinak než ostatní. Jistě, tohle je už mnohokrát omletá fráze. Jenže pokaždé, když narazíte na reálný příklad této mantry všech inovátorů, uvědomíte si, jak trefná poučka to je a hlavně: když se to někomu opravdu podaří, je to prostě paráda.  

Skvělým příkladem je Dhiraj Mukherjee, který stál před dvaceti lety v roli spoluzakladatele u zrodu pozdějšího globálního úspěchu jménem Shazam. Pro ty, kteří službu náhodou neznají, připomeňme, že jde o aplikaci, jež dokáže na základě krátké ukázky pomocí mikrofonu mobilu či počítače rozpoznat hudbu, film, seriál nebo třeba i reklamu. Během několika let se rozšířila po celém světě, dnes ji podle údajů Apple měsíčně využívá víc než 200 milionů lidí. Vyvrcholením pohádkového příběhu byl v roce 2018 prodej aplikace právě společnosti Apple, která podle dostupných informací zakladatelům vyplatila 400 milionů dolarů.    

Dhiraj Mukherjee přijel vloni na podzim do Prahy jako hlavní host 7. ročníku Týdne inovací ČR a v rámci svého vystoupení ukázal, jak přemýšlí a jedná skutečný inovátor. Promluvil o asi nejdůležitějších okamžicích a rozhodnutích, které stály za pozdějším úspěchem Shazamu. S nápadem vytvořit službu, která dokáže rozpoznat každou existující skladbu na světě, přišel člen týmu zakladatelů Chris Barton. Bylo to ale v době, kdy hudba ještě běžně nebyla v digitálním formátu. A už vůbec tehdy neexistovaly chytré telefony. Ostatní členové týmu tedy celkem logicky argumentovali, že to není možné a že jediná technicky proveditelná cesta je pokusit se toho dosáhnout alespoň u nejdůležitější hudby. Tedy skladeb, které se tehdy hrály v rádiích. 

Je třeba vylézt z krabice

Jenže Barton jejich námitky kategoricky odmítl a trval na svém. Aplikace musí umět všechno. „Pokud přemýšlíte obvyklým způsobem, říkáte si, že to už jste přece zkoušeli, takže víte, že to udělat nejde a že taková technologie nemůže vzniknout, protože svět prostě takhle nefunguje, pak se vám to skutečně nepodaří,” řekl k tomu v rámci své přednášky Dhiraj Mukherjee. Když ale začneme přemýšlet laterálně, tedy pokusíme se vykročit z existujících modelů a rámců myšlení, možné je podle něj prakticky cokoli. 

Myšlenka, zda by bylo možné identifikovat skladbu pomocí skutečného zvuku hudby zachycené mobilním telefonem, přišla Bartonovi jednou večer. Byl to výsledek jeho snahy prakticky aplikovat slavný princip myšlení „mimo krabici”, z angličtiny „outside the box thinking”, o němž mu v rámci studia programu Strategické inovace na London Business School zrovna přednášel profesor Markides. Pro pořádek dodejme, že služba Shazam původně fungovala pomocí odposlechu hledané skladby v klasickém telefonním hovoru. Uživatel vytočil stanovené číslo, na straně Shazamu pak proběhlo zpracování dotazu a jemu nakonec přišla na mobil SMS zpráva obsahující název skladby a interpreta.

V myšlení „outside the box” pak členové týmu Shazam pokračovali. Byly totiž před nimi nesmírně obtížné úkoly. Jednak vyvinout algoritmus, který dokáže pracovat s krátkým úryvkem skladby, identifikovat ho a správně přiřadit ke skladbě v hudební databázi. Ale nejenom to. Onu databázi, která musela být logicky mimořádně rozsáhlá, navíc k dispozici neměli. Jak už jsme zmínili, v té době ještě hudba běžně nebyla k dispozici v digitálním formátu. 

Je to jednoduché. Ale přijít na to

Řešení Shazamu se zpětně zdá jednoduché a vlastně logické. Jenže tak to obvykle bývá s každou geniální myšlenkou. Mladí podnikatelé dospěli k tomu, že pokud veškerá hudba v digitálním formátu není k dispozici, prostě si ji obstarají. A byť samotná realizace plánu byla nesmírně obtížná, podařilo se jim to. Další spoluzakladatel Shazamu, Philip Inghelbrecht, dokázal uzavřít partnerství s největším distributorem ve Velké Británii. Poté vyrobili speciální stroj a najali tým, který hudební nahrávky pracně digitalizoval. 

To všechno trvalo celé tři roky. Ale výsledek, jak už dneska víme, stál za to. Celý příběh je bezpochyby nesmírně inspirativní a byla by škoda si ho jen tak vyslechnout či přečíst bez dalšího zamyšlení nad tím, co vlastně za úspěchem Shazamu, ale nejenom jeho, stojí. Způsob, jakým jeho členové přistupovali k řešení problémů, jak o nich přemýšleli a jaká řešení volili, rozhodně stojí za hlubší prozkoumání.  

Můžeme přitom vyjít z toho, jak to během svého vystoupení na loňské mezinárodní konferenci Týdne inovací ČR popsal Dhiraj Mukherjee. V úvodu vzpomněl na období, kdy krátce poté, co dokončil studia MBA na Stanfordu, pracoval v jedné z prvních internetově-konzultačních firem, která se snažila pomáhat velkým firmám budovat digitální rizikové projekty. Způsob, jakým to dělali, lze popsat jako kombinaci tří různých disciplín: strategického plánování, kreativity a tvorby samotné technologie. Podle Dhiraje Mukherjee to v té době byl poměrně revoluční přístup, nicméně Dhiraj to prý dělá dodnes. Jinými slovy, snaží se při práci na jakýchkoli projektech vytvářet týmy lidí s různou perspektivou a různými pohledy na věc. 

„Trávím spoustu času s příští generací podnikatelů, zajímám se o jejich sny, velké nápady a bláznivé plány pro budoucnost. Mimo jiné mám díky tomu pocit, jako bych žil v blízké budoucnosti,” poznamenal spoluzakladatel Shazamu, který dnes působí jako investor do společností, jejichž cílem je vytvořit lepší budoucnost pro planetu. A s posluchači panelu nazvaného Inovativní přístupy pro společnost a jednotlivce sdílel některé techniky, které se od těchto lidí naučil.

V botách někoho jiného 

Většina firem podle Dhiraje přemýšlí stále stejně: imperativem je pro ně co nejvíc prodat. Zapomínají ale na zákazníky. Na to, jaké problémy se snaží řešit, po čem touží, jaké zkušenosti s produkty postrádají, jakým frustracím čelí. O to se firmy vesměs nezajímají. Jinak řečeno, podnikatelé se nesnaží zjistit jaké to je „projít se v botách někoho jiného”, tedy podívat se na problém z jiného úhlu. Brání jim v tom kromě jiného tzv. selektivní myšlení. To vede k pevnému přesvědčení o správnosti způsobu, jakým věci odjakživa děláme a také o nich přemýšlíme. A tím pádem i k tomu, že v těchto myšlenkových schématech ustrneme.   

Což je ovšem velká chyba, myslí si investor, kterého list Financial Times zařadil mezi padesát nejlepších technologických podnikatelů Evropy. Aby se tomu vyhnul, používá zajímavý postup – snaží se dívat očima svých dětí. „Co nejčastěji se pokouším naladit se na to, jak mé děti vnímají svět okolo sebe a jaké dojmy si z toho vytvářejí nebo o čem se baví se svými vrstevníky. Díky tomu jsem schopen vidět svět z úplně jiné perspektivy, než je obvyklé v rámci mé generace,” vysvětlil Dhiraj Mukherjee. A doplnil, že mu to pomáhá nahlédnout i to, jaká témata a problémy budou aktuální za pár let. 

VIDEO: Steve Jobs představuje první iPhone v roce 2007 

Video placeholde
• MobilMania.cz

Co kdyby?

Dhiraj před deseti lety působil v londýnské konzultační firmě, kde vedl týmy, které vymýšlely a vyvíjely nové produkty a služby pro velké firemní klienty v oblasti finančních služeb, médií a spotřebního zboží. Název této společnosti What If je dost příznačný. Lze tak totiž pojmenovat způsob přemýšlení, techniku či přístup, který je podle Dhiraje hodně užitečný při kreativní práci a snaze vymyslet něco neobvyklého.

Získat tuhle perspektivu mu pomáhá už zmíněná interakce s podnikateli a lidmi, kteří „staví vzdušné zámky” a současně neustále přemýšlí, co kdyby. „Je to svým způsobem umění: čím víc to cvičíte, tím lépe vám to jde, a čím víc si dovolíte snít nebo si představovat, co by bylo kdyby, tedy hledat jinou, neobvyklou perspektivu, tím více se vám to daří, a tím také získáváte větší a větší důvěru ve své nápady a svůj způsob náhledu na okolní svět,“ tvrdí Dhiraj Mukherjee.

V tomto světle pak jeho věta, že nejlepší způsob, jak predikovat budoucnost, je vytvořit ji, nezní nabubřele. Dhiraj naopak všem doporučuje dovolit si to dobrodružství pravidelně stavět vzdušné zámky, zapisovat si nápady, hrát si s nimi a rozvíjet je. I když už se totiž rozhodneme něco změnit, často aplikujeme hned první řešení, které nás napadne. To ale nemusí být z dlouhodobého pohledu současně řešení nejefektivnější. 

Elektřina a dusíkatá hnojiva ano. Ostatní nejsou inovace

To samé, tedy schopnost podívat se na věci úplně jinak než většina z nás, už dlouhá léta předvádí i pozoruhodný kanadský vědec českého původu Václav Smil. I když stoupence všeobecného globálního nadšení pro inovace by oblíbenec takových es, jako je Bill Gates nebo Mark Zuckerberg, svým přístupem nejspíš moc nepotěšil.  

V hlavním projevu mezinárodní konference 6. ročníku Týdne inovací ČR mimo jiné řekl, že nejdůležitější v našem životě jsou vynálezy, které se objevily před sto lety. Konkrétně elektřina a umělá hnojiva. Bez dusíkatých hnojiv, která máme díky Haber-Boschově umělé syntéze amoniaku, by dnes polovina lidstva neměla co jíst a přínos elektřiny není třeba rozebírat. Vynálezy, které vznikly poté, nám kromě vyšlechtění vysoce výnosné pšenice a rýže v 60. letech minulého století podle profesora Smila přinesly velmi málo, a to ještě spíše špatného.

„Lidstvo nedělá na tom, co by mělo dělat,” prohlásil Václav Smil. „Například každý rok vyhodíme až 40 procent potravin, které celosvětově vyprodukujeme. Kolik je přitom za tím energie nebo lidské práce?” Jako další příklad uvádí naše nakládání s energií. Podle něj neexistuje důvod, proč by energetická spotřeba ve všech rozvinutých zemích nemohla být o 10-20 procent nižší. Toto se v posledních měsících v důsledku ruského barbarství na Ukrajině jistě změnilo k lepšímu, nicméně nemalý prostor pro další zdokonalení nepochybně stále je.

Můžeme i jiné výrazy. Třeba vylepšení

„Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by měl trojitá okna. To znamená, že domy pak nejsou energeticky efektivní a vyhřívají vesmír. Pokud budete mít tlusté, super izolované stěny a trojitá okna, za celý váš život dům ušetří milióny tun oxidu uhličitého a navíc může sloužit dalších sto let,” říká Václav Smil. A klade si otázku, proč se snažíme vynalézat nové věci, když ty staré, které máme a používáme, jsou neúčinné a způsobují škody. Také kroutí hlavou nad tím, když lidé považují za největší inovaci Uber nebo Airbnb. Podle něj je to přece pořád jenom taxík a ubytování.

Zejména v sektoru byznysu a technologií je v současnosti pojem inovace často zneužíván. V podání některých firem a organizací dokonce sehrává roli marketingového buzzwordu, který má vyvolat humbuk nebo vytvořit dojem špičkového myšlení, i když jsou takto prezentované změny ve skutečnosti relativně malé nebo postupné. To pochopitelně může vést k nepochopení toho, co vlastně skutečná inovace znamená. 

Možná by tedy bylo dobré, abychom se naučili používat i pojmy jako je vylepšení, modernizace nebo optimalizace. Jistě bychom pak dokázali lépe rozpoznávat skutečné inovace, které přinášejí kvalitativně zásadní posun, vytvářejí nové trhy nebo výrazně modifikují ty stávající, a oproti tomu jisté změny v produktech nebo procesech, které takovou sílu nemají. Jistě by to pomohlo, už proto, že nadužívání termínu „inovace" může vést k jeho rozmělnění, a tím pádem ke zbytečnému plýtvání zdroji a také úsilím.

Autor v rámci European Leadership & Academic Institute pořádá Týden inovací ČR.