Jakub Horák: Německý důchodce ochotně splatí uhlíkový dluh. Ten český doplácí na socialismus

Teplárna a elektrárna ve Wolfsburgu

Teplárna a elektrárna ve Wolfsburgu Zdroj: E15 - Michal Nosek

Česká správa sociálního zabezpečení zveřejnila aplikaci, kde si můžete spočítat, jaký budete mít důchod. Výsledek, myslím, mnohé překvapí. Problém důchodců v naší zemi je totiž následující.

V Německu a v Rakousku – se kterými se rádi srovnáváme – patří důchodci k nejbohatším lidem. Nejprve během hospodářského zázraku a pak i za normálního fungování tržní ekonomiky dokázali naakumulovat kapitál, který se jim zhodnotil v investicích do akcií, dluhopisů, případně nemovitostí. Před současnou érou kvantitativního uvolňování navíc bylo výhodné i jen spořit peníze v bance.

Takže německý důchodce je naprosto v pohodě, lítá si na Malorku, kdy chce, a nemá strach z budoucnosti. Z určitého pohledu bylo ovšem jeho bohatství vytvořeno na takzvaný uhlíkový dluh.

Nyní přichází mladá generace a tento uhlíkový dluh – historicky vytvořený masivním využíváním fosilních paliv průmyslem – chce začít splácet a nutí k tomu i důchodce. Ti, protože jsou relativně bohatí, dokážou argumentaci o globálním oteplování – a tedy nutnosti splácení uhlíkového dluhu – přijmout a nějak se omezit. Mají totiž z čeho se omezovat.

Oproti tomu český důchodce toho mnoho nemá. Jen málokterý z nich dokázal naakumulovat nějaký kapitál během reálného socialismu. Byli to ti, kteří patřili k mocenským vrstvám – zpívá o nich Karel Kryl ve své písni Pasážová revolta: „I naše generace má svoje kajícníky. A fízly z honorace a skromné úředníky.“ Ta honorace, to byli lidé typu otce Andreje Babiše a později i jeho samotného, kteří se dokázali v socialistickém režimu vypracovat a nashromáždit peníze a sociální kapitál.

Následující léta po změně systému v roce 1989 vygenerovala úzkou vrstvu bohatých a poměrně širokou vrstvu relativně dobře zabezpečených lidí. Při úvahách na toto téma nesmíme totiž zapomínat, že během čtyřiceti let komunistického experimentu naše země poklesla ekonomicky celkově, což nejlépe všichni viděli na chabé kvalitě aut, elektroniky, počítačů a dalšího spotřebního zboží.

Něco jsme udělali strašně špatně, když dnes dovážíme auta, počítače a televize z Jižní Koreje. Neměla by snad země s naší historií strojírenství a vynálezců typu Františka Křižíka nebo firem Laurin & Klement spíš dnes vyvážet toto zboží do Koreje než naopak?

Zdůrazňuji to proto, že sociální nůžky, tedy poměr příjmů bohatých a chudých, jsou u nás ve srovnání se západní Evropou rozevřeny pouze mírně. V Česku 20 procent nejbohatších bere 3,7krát více než 20 procent nejchudších, tedy zhruba stejně jako v roce 2007. Zajímavé je, že hůře než my je na tom například Švédsko, kde se rozdíl hýbe kolem čtyřnásobku. Není tedy pravda, že by lidi vývoj po revoluci v roce 1989 nějak ožebračil. Ale bohužel si stále neseme socialistický dluh z bývalého režimu, který naši předkové vyzkoušeli.

Tím, kdo je na tom bit nejvíc, jsou čeští důchodci. Ačkoli v celkové relaci bohatství v Česku jsou na tom relativně dobře, tato celková relace tváří v tvář splátce uhlíkového dluhu a s tím spojeným nárůstem cen energií, ekologického spotřebního zboží a aut je vlastně velmi bídná. V tomto pohledu jsme tu – až na pár výjimečných – chudí všichni. Důchodci zkrátka ekologickou argumentaci nepřijímají, protože nemají uhlíkový dluh z čeho splácet. Neboť my všichni zde splácíme ještě pořád dluh za socialismus, který západní Evropa nemá.