Jana Havligerová: Politici, s barvou ven

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: CTK

Česká vláda po dlouhém váhání rozhodla, že patnácti syrským rodinám, zhruba sedmdesáti lidem, kteří před válkou uprchli do Jordánska, udělí azyl. O nadšení z verdiktu, který padl až po měsících naléhání z OSN i Bruselu, nemůže být řeč. Počínaje ministry, pokračuje většinou vládních a opozičních politiků a konče prezidentem. Ministr vnitra neopomněl zdůraznit, že tato pomoc bude placena z peněz Evropské unie.

A všichni ostatní vládní činitelé horem pádem ujišťují: Uprchlíky pečlivě prověří speciální komise včetně tajných služeb. Kritéria? Má to být zejména „míra integračního potenciálu, vzdělání nebo náboženství“. Pod tím si lze představit leccos. Tak například ženy – neměly by nosit hidžáb, nikáb, čádor, natož potom burku. Pokud možno neměly by si ani halit vlasy šátkem. Muži by o koránu nejspíš měli vědět nanejvýš to, že je to kniha psaná v arabštině. Kritérium náboženství – maximálně ještě tak křesťané. Možná je takový výklad požadavků mylný. To ovšem plyne z toho, že ani premiér ani ministři nejsou ochotni mluvit na rovinu. Dříve nebo později ale budou muset s barvou ven.

Přijetí pár desítek syrských uprchlíku je jenom epizoda. OSN uvádí, že na světě je v pohybu přes padesát milionů lidí. A jakkoli se nyní jen minimum těch, kteří prchají před válkami nebo bídou, rozhodne hledat útočiště v Česku, nakonec v míře větší než dosud na českou kotlinu dojde. Vláda tedy musí přijít s jasnou představou imigrační politiky. Jak těžké bude ji formulovat, ukazuje první vlna diskuze, která se rozpoutala po teroristických útocích islamistů v Paříži. Brizanci jí dodalo výše zmiňované rozhodnutí kabinetu. Zatím vláda jasně řekla jenom to, že imigrační politika by měla zůstat záležitostí národních států. Což opět vyvolává jenom otázky.

Znamená to, že uprchlíky, ať z Blízkého východu nebo třeba z Ukrajiny, budeme přijímat jen na chvíli a v momentě, který uznáme za vhodný, je zase deportujeme? Raději rovnou až do třetího kolena, jak žádá hlava státu?

Imigrační politika jako součást boje proti terorismu se však netýká jen případných uprchlíků či azylantů. Bude a nutně musí řešit i záležitosti, které se dotknou osobních svobod každého z nás. Obavy a výrazně odmítavé postoje české společnosti k cizincům a imigraci otevírají dokořán dveře právě těm profesním a zájmovým skupinám, jimž je proti srsti svoboda slova, prostupnost hranic, neprolomitelnost bankovního tajemství a tak dál a tak dál. V dohledné době se dá očekávat smršť návrhů, jak zajistit vyšší bezpečí českých občanů. Víc než bít na poplach kvůli domnělému bezpečí bychom se však měli mít na pozoru před faktickou nesvobodou.